The Hardest Decision || Drarry

2. kapitola - Pan Felton

Lehce opálená ruka se vydolovala z pod peřiny a s bručením po slepu vypnula budík na telefonu. Harrymu se ani za boha nechtělo vstávat, ale musel. Univerzita byla docela daleko od jeho bytu, takže sebou musel hnout, aby tam byl na čas. Do školy totiž pouští výhradně jen ráno a v odpoledních hodinách.

Pomalu se proto na posteli posadil, prohrábl si vlasy a prostřel oči, aby je zbavil nepříjemných ospalků. Až poté se natáhl pro své brýle.

„Zajímalo by mě, kdo vymyslel, takhle brzké vstávání!" zamrmlal si pro sebe, než na boso vylezl z postele a ještě trošku ospalou chůzí se přesunul do koupelny, aby si dal ranní sprchu na probuzení.

Další problém nastal, když stál před otevřenou skříní s oblečením a přemýšlel, co si vzít na sebe, aby trošku zapůsobil dobrým dojmem. Nakonec protočil oči v sloup a sám nad sebou se uchechtl a zavrtěl hlavou. „New York nebo Londýn, oblečení musí mít stejné, ne?"

Sáhl do skříně a vytáhl bílé tričko, černé sáčko a černé džíny. Klasika. Nechtěl nijak vyčnívat z davu, což měl pocit, v tomhle oblečení nehrozilo. K tomu samozřejmě lakýrky, ty ale byly v chodbě.

Rychle na sebe vše potřebně natáhl a přešel k zrcadlu, kde si prohrábl své černé kudrnaté vlasy. A to si myslel, že horší než na škole být nemůžou. Omyl. Teď byly nezkrotitelné.

S povzdechem popadl svou tašku, kde byla uložená i vyplněná lživě přihláška a opustil byt plný energie a počátečního nadšení. To ho ale během chvíle přešlo, když stál v narvaném metru a někde ve vagónu řvali děti.

Oddechl si až ve chvíli, kdy celé podzemí opustil a vylezl po schodech ještě kus od univerzity. Naštěstí si cestu podrobně prozkoumal, takže nehrozilo, že by se ztratil.

Až když poté zastavil před univerzitou, došlo mu, co bude jeho dnešní nejtěžší úkol. Najít něco podobného ředitelně. S trošku staženým žaludkem vyšel několik schodů společně s davem studentů a zastavil se hned v přízemí, kde byla velká tabule s podrobným popsáním školy, alespoň že tak.

Očima projížděl jednotlivá patra, ale jako naschvál nic podobného názvu ředitelna nemohl najít.

„Ehm, ahoj, hledáš něco?" oslovil ho chlapecký hlas za jeho zády nejistě, a když se Harry otočil, měl chuť toho kluka přinejmenším obejmout.

„Tak nějak. Nejsem zdejší a hledám... ředitelnu?" zkusil Harry použít pro něho známé slovo z Bradavic.

Tmavovlasý chlapec se zasmál. „No, tak to by ses nedohledal," zasmál. „Tady," ukázal poté prstem na mapu na místnost v úplně posledním patře. „Má na dveřích cedulku rektor, tak to snad už nemineš."

Vděčný úsměv se usadil na Harryho rtech a nervozita zase o krok ustoupila. „Díky."

„Není zač. Přestupuješ?" zajímal se ihned chlapec.

„Dalo by se to tak říct."

„A ročník?"

Harry chvíli přemýšlel, aby neplácl blbost. „Čtvrtý."

Tmavovlásek se na něho usmál ještě více. „Tak to se budeme asi potkávat, pokud tedy jdeš na stejný obor. Hele, nezlob se, ale budu muset jít, za chvíli mi začíná hodina. Tak zatím!" rozloučil se s Harrym celkem ve spěchu a rozběhl se po schodech někam nahoru.

Harry potřásl hlavou. Začínal totiž pochybovat, že je tohle celé dobrý nápad. I tak se ale nakonec rozešel k výtahu a zmáčkl úplně poslední patro.

Následně zaklepal na dveře hned naproti výtahu, kde byla opravdu cedulka rektor. „Dále," ozvalo se zevnitř a Harry po menším zaváhání vešel dovnitř.

„Dobrý den. Jsem Harold Evans, včera jsem vám psal..." začal Harry trošku váhavě.

Když se na něho ale starší pán mile usmál, uvolnil se. „Ale jistě, vím o vás. Dvacet tři let, mám pravdu?"

„Ano," pokýval Harry hlavou a na pokynutí se posadil do křesla.

                                                                 ***

Po asi hodině vyřizování dokumentů ho muž propustil s tím, že si má prohlédnout univerzitu, najít svou skříňku s číslem 316 a poté najít podle plánku svou učebnu.

On sám ale přeskočil úplně prohlídku univerzity a rovnou šel najít svou skříňku. Největší problém měl ale asi s výběrem oboru a tak nakonec skončil u takového všeobecné lékařství nebo co to mělo být. Moc tomu nerozuměl, ale pochopil, že jeho druhá hodina začíná v laboratoři. Tříhodinovka, takže skoro jako lektvary v Bradavicích z čeho teda moc velkou radost neměl.

S povzdechem otevřel svou skříňku a neverbálním kouzlem ji vybavil bílým pracovním pláštěm a různými pomůckami, o kterých si přečetl v řádu. A samozřejmě učebnice, které byli na seznamu.

Poté si sundal sako a vyměnil jeho místo s laboratorním pláštěm, kterým zahalil své tělo. Zatím si ho ale nezapínal. Už tak si připadal v té bílé opravdu blbě.

„Vy jste ten nový student?" ozval se chodbou z ničeho nic ženský hlas, až sebou Harry polekaně škubnul a málem pustil veškeré knihy, které držel v ruce. Naštěstí se ale nic z toho nestalo a tak mohl už celkem v klidu natočit k ženě hlavu.

„Ehm, ano?"

„Jsem zástupkyně rektora, Haleová. Těší mě, pane..."

„Evans!" vyhrknul Harry a přijal nabízenou ruku. „Harold Evans."

„Jistě," usmála se na něho žena v šedém formálním kostýmu s perfektně upraveným drdolem a brýlemi s tenkými obroučkami posazenými na nose. „Jen jsem byla pověřena vás dovést do vaší učebny, protože tak trochu už známe nové studenty. Nevyznají ani s plánkem. Máte tedy vše připraveno?"

Harry trošku nejistě odložil učebnice zpátky do skříňky a vzal si jen jednu společně se sešitem a propiskou, kterou zastrčil do kapsičky na plášti. „Ano. Tedy alespoň myslím."

„Dobře. V tom případě, pojďte za mnou," pobídla ho jemně rukou k chůzi a tak se Harry zařadil po jejím boku. Zvuk klapajících podpatků mu vždy přišel nepříjemný, ale teď jako by mu trhal uši. Proto byl opravdu rád, když zastavili ve čtvrtém patře před dveřmi s nápisem laboratoř.

Žena nejdříve zaklepala, než vešla dovnitř.

„Ah, dobrý den, zástupkyně Haleová. Co vás přivádí do naší hodiny?" usmál se na ženu postarší pán od katedry s tabulí, kde zrovna něco vysvětloval studentům, kteří seděli ve dvojicích na stoličkách a zapisovali si poznámky.

Harry nasucho polkl. Až moc mu ta místnost připomínala lektvary v Bradavicích, akorát v padesátkrát horší verzi. Samé sklo, nějaké baňky, zkumavky, stojany a ani nevěděl co dál ještě.

„Vedu vám nového studenta," poukázala na něho zástupkyně, a když k němu učitel vyslal zvídavý pohled a poté natáhl ruku, Harry k němu rychle došel.

„Harold Evans."

„Anthony Seth, vedoucí laboratorních prací a zkoušek. Těší mě, pane Evansi."

„Mě taky, pane profesore," usmál se Harry.

Muž se poté obrátil k ženě. „Myslím, že už to zvládneme," kývl na ni a ona jen tiše přikývla též a odešla. Profesor se zadíval následně směrem do třídy. „Hm... Ano, ano! Vy se nám akorát hodíte, posaďte se támhle, vedle pana Feltona. Postrádá dvojici."

____________________

Takže pomalu pokračujeme a dostáváme se dál, zase jsem chytla menší zápal a nápad. :D ;)

A hádám, že každému došlo, kde se nám Draco schovává. Nebo spíše pod jakým jménem. ;) Trošku blíže ho ale poznáte až v dalším díle, bohužel. :D

Snad se líbilo. :)

~Matthew~