Endless love

6.

„Harry, vrať mi to!! To je moje pizza!!" trhnutím jsem se probudila. Koukla jsem se po pokoji, a docela mě překvapilo, jak je tu všude uklizeno, na klučičí pokoj.
„No tak Harry, vrať mi to," zase někdo křičel na chodbě. Pak jsem slyšela dupání a hlasitý smích.
„Harry, vždyť to upustíš!" slyšela jsem rozzlobený hlas a pak strašnou ránu.
„Harry!! Na tu pizzu čekal půl hodiny, než mi jí dovezli. Víš, jaký mám hlad, asi kvůli tobě umřu," křičel rozzlobeně, podle hlasu soudím Niall.
„Ale noták. Objednáš si jinou, a na hlad neumřeš," zasmál se Harry.
„Nenávidím tě," řekl Niall a ozvala se rána, jakoby do něčeho kopl.
„Taky tě mám rád," řekl Harry. Vsadila bych se, že mu na tváři hrál ten jeho krásný úsměv s dolíčky. Zvedla jsem se do sedu a protáhla se. Vylezla jsem z postele a šlápla na kotník. Ještě bolel, ale nebylo to tak hrozný jako včera. Dokulhala jsem ke dveřím, doufala, že vedou do koupelny. Trefa. Rychle jsem se koukla do zrcadla. Vypadala jsem strašně. Rozcuchané vlasy, rozmazaný make-up a pěknej monokl pod okem. Šáhla jsem si na modřinu a skoro vykřikla bolestí. Vlasy jsem si rozčesala hřebenem, co ležel na poličce u umyvadla. Pak jsem si je svázala do vysokého drdolu. Obličej jsem si ještě umyla vodou, abych neměla po obličeji rozmazané líčidla. Vypadala jsem jako vždycky, až na ten monokl, který se mi rozhodně nepovede zamaskovat. V pokoji jsem našla přes židli přehozené kalhoty a triko. Oboje bylo podle vůně a velikosti Harryho. Oblékla jsem si triko, které mi sahalo ke kolenům a tepláky. Když jsem se koukla do zrcadla, působila jsem ještě drobněji než normálně. Došla jsem k posteli a vzala šaty, boty a psaníčko. Otevřela jsem dveře a vydala se chodbou ke schodům. Potichu jsem scházela schody.
„Ta pizza tu bude až za půl hodiny, asi tě zabiju Harry," slyšela jsem Niallův hlas z místnosti přede mnou.
„Vždyť už si jednu dneska snědl. Měl by si omezovat svojí spotřebu jídla," slyšela jsem Harryho chraplavý hlas. Nakoukla jsem do místnosti. Byl to něco jako obývák a jídelna. Byla tam velká televize, naproti obří sedačka. Velký stůl a francouzské okno, které vedlo do zahrady. Koukla jsem se na kluky. Liam s Louisem hráli něco na X-boxu, Niall chodil naštvaně po pokoji a Harry seděl u stolu a dělal něco na mobilu. Nevěděla jsem, co mám říct nebo udělat, aby věděli, že jsem tady. Bylo mi trapný tam na kráčet a říct jim Ahoj, nebo tak. Mého trápení mě ale zbavil Niall, který si mě všiml.
„Ahoj," na jeho tváři se objevil úsměv, „konečně jsi vzhůru, mysleli jsme si, že jsi buď umřela, nebo máš spavou nemoc," všechny pohledy kluků se stočily na mě.
„Ahoj," kývla jsem jim všem na pozdrav, „no tak jak vidíte tak jsem neumřela," pousmála jsem se.
„Dáš si něco k snídani?" zeptal se mě Harry a vstal ze židle.
„Ne, v pohodě. Ale děkuju," usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil.
Niall ke mně přišel a chytl mě za bradu. Zkoumal můj monokl.
„Páni," syknul, „to muselo strašně bolet. Toho kluka bych zabil, kdyby se mi dostal do ruky."
„Jo, to já taky," řekl Harry. Díval se celou domu na mou modřinu a držel pevně ruce v pěst.
„Už je to v pohodě. Hlava mě už nebolí, kotník je více méně taky v pořádku a tohle nějak zakryju," ukázala jsem na moncla.
„Já tohle prostě nechápu. On ti ublíží, ty řekneš, že už je to dobrý," zatřásl hlavou Liam.
„Stejně už ho nikdy neuvidím, tak je to jedno," nastalo trapné ticho, které jsem přerušila já: „Mohli byste mi říct, kde teď jsme, abych věděla, jak se dostanu domů."
„To je v pohodě já tě odvezu," mrkl na mě Harry.
„Ale já bych dojela sama. Už jsem vás obtěžovala..." Harry mě přerušil.
„Neobtěžuješ, a už o tom nemluv. Prostě tě odvezu," koukám, že musí být všechno podle něj. Nechtěla jsem mu odporovat.
„Dobře," kývla jsem na něj. On se usmál a zase se mu na tváři udělaly dolíčky.
„Víš, co by mě ale úplně nejvíc zajímalo?" koukl se na mě Louis.
„No, to vážně nevím," řekla jsem pomalu. Bála jsem se, na co se zeptá.
„Víš vůbec, kdo jsme?" aha. Myslí si, že neznám One direction. Znám je a vím, kdo jsou, akorát je neposlouchám a nejsem jejich fanynka. Ani mě to nenapadlo, spíš je beru jako super kluky než celosvětové hvězdy. Udělala jsem nechápavý pohled.
„Kdo byste měli být? Čtyři kamarádi, co mě včera zachránili a nabídli mi střechu nad hlavou," dělala jsem, jakože vůbec neznám 1D.
„Počkej, ty vážně nevíš, kdo jsme? Neznáš 1D?" řekl zklamaně Liam.
„To samozřejmě znám, ale nechtěl jsem se k vám chovat, jako k celosvětovým hvězdám, ale jako ke čtyřem super klukům," vyjeveně na mě zírali.
„Tak to jsi asi jediná. Konečně někdo kdo při pohledu na nás neječí a neskáče," oddychl si Niall, „ne, že bych neměl rád naše fanynky, to samozřejmě ano. Bez nich bychom ani neexistovali, ale někdy je to velice unavující," docela jsem ho chápala. Tenhle život bych nikdy nechtěla žít. Jsem strašně nerada v centru pozornosti.
„Já rozhodně ječet ani skákat nebudu," zakroutila jsem hlavou. Klukům se očividně ulevilo, „Harry, prosím tě, dovezeš mě teda domů?" koukla jsem se na Harryho. Ten jen kývl a vstal ze židle.
„Tak ahoj kluci," usmála jsem se na ně. Všichni mi řekli ahoj a Niall mě dokonce přišel obejmout. Pak jsem šla za Harrym, který už byl skoro u auta. Galantně mi otevřel dveře a vjel na silnici.
„Kde bydlíš?" zeptal se. Nadiktovala jsem mu adresu.
Harry se rozjel po ulici.
„Tak mě napadlo, nebudou mít o tebe tvoji rodiče strach?" zeptal se po chvilce Harry.
„Řekla jsem mámě, že budu spát u kamarádky, takže by to mělo být v pořádku," koukala jsem se z okýnka. Nevím, jak mě napadla zrovna tahle myšlenka, ale bylo mi jasné, že tahle cesta jednou skončí. My dojedeme k nám a Harry mi pak zmizí ze života, i s těma třema pošukama. Poznala jsem ho včera, prohodili jsme spolu sotva pár slov a já už nějak nechci, aby odešel z mého života. Eliz!!!!! Probuď se!! Nechovej se jako trapná třináctiletá zabouchlá puberťačka. Byla jsem tak strašně zabraná do myšlenek, že jsem si ani nevšimla, že jsme zastavili před naším barákem. Odepla jsem si pás a nastalo trapný ticho.
„No, tak já jdu. Děkuju za všechno," chtěla jsem otevřít dveře.
„Ne," zarazil mě Harryho naléhavý hlas, otočila jsem se na něho a koukala se do těch jeho krásných smaragdových očí.

Harry:
Tak strašně jsem nechtěl, aby odešla. Znal jsem jí sotva dvacet čtyři hodin a už mi tak přirostla k srdci. Strašně jsem litoval toho, jak jsem se zachoval, když jsme do sebe vrazili v tom parku. Litoval jsem, že jsem si nevzal aspoň její číslo. Nedoufal jsem, že bych jí už někdy mohl potkat. A pak jak ležela na tom chodníku, nejdřív jsem jí vůbec nemohl poznat, protože byla namalovaná. Slušelo jí to, i když měla na sobě kalhoty na běhání, nebyla namalovaná, i když byla oblečená jako princezna a dokonce i teď když měla na sobě moje tepláky, které jí byli strašně velké. Byla tak strašně malinká a zranitelná, vůbec jsem nemohl pochopit, jak jí ten zmrd mohl ublížit. Kdybych se mi dostal do ruky, tak bych ho musel zabít. Celou cestu jsme byli ticho. Vůbec mi to nevadilo, přemýšlel jsem, jak bych jí třeba někam pozval nebo tak. Panebože, Harry Styles je v koncích kvůli holce. To se mi nikdy nestalo. Vždycky jsem dostal každou, kterou jsem chtěl, ale ona je jiná. Je tak roztomilá a krásná. Zastavil jsem u ní před barákem a vypl motor. Oba jsme čekali, jestli ten druhý něco řekne.
„No, tak já jdu. Děkuju za všechno," řekla, a už se natahovala, aby otevřela dveře.
„Ne," řekl jsem najednou. Eliz, se otočila a koukala na mě těma jejíma nádhernýma očima, „dala bys mi prosím svoje číslo? Mohl bych ti napsat a třeba bychom mohli někam někdy zajít," čekal jsem, jak bude reagovat. Otočila se na mě a pousmála se.
„Moc ráda," oddychl jsem si. Podal jsem jí můj mobil a ona tam naťukala svoje číslo. Pak mi ho vrátila a já si ho uložil.
„Tak já už budu muset," otevřela dveře, „děkuju za všechno a pozdravuj kluky.
„Není zač, jo jo budu. Ahoj," usmál jsem se na ní. Úsměv mi oplatila.
„Ahoj," zabouchla dveře a odcházela pomalu k domu. Ještě se otočila, naposledy se usmála a zmizela vně domu.