| » Léčba láskou « | VADAK | ✔ by maysonnie

D V A C E T

POHLED LUCKY

Já, Vadim a všichni ostatní z našeho týmu jsme si sedli vedle řeky do měkké trávy tak, abychom na sebe všichni viděli a Vadim navrhl, ať se všichni postupně představíme. 

Ta neznámá Barbie - tím myslím tu hnědovlasou holku - začala dělat afektované obličeje, jako že se soustředí. Snažila jsem si jí nevšímat.

"Já jsem Kája," usmála se na všechny má nová nejlepší kamarádka, která seděla hned po mě pravici, "je mi patnáct a na YouTube koukám už hodně, hodně dlouho,"

"Takže," začal roztomilý, malý klučina, kterému mohlo být tak deset, "já jsem Martin, je mi deset a hrozně ráda hraju Minecraft,"

"No, já jsem Míša, je mi čtrnáct a hrozně ráda zpívám," představila se holka se strašně pěknýma hnědočervenýma vlasama, které jsem si vždycky přála hrozně mít. No, moje máma mi nikdy nedovolila si je obarvit.

Agrh. Už zase myslím na rodiče. Hádají se? Mluví spolu? Sakra, Lucie, nemysli na to! Jsi přece na táboře a ten by sis měla užít! říkal mi můj vnitřní hlas a já s ním souhlasila, tak jsem věnovala zpět pozornost na lidi z týmu.

Za chvilku přišla řada i na slečnu Barbie.

"Takže ahoj," neupřímně se usmála, "já jsem Nikola, ale říkejte mi Niki. Je mi šestnáct. Hrozně ráda koukám tady na Vaďáka," podívala se na něj a trochu našpulila ty svoje megapysky, "no a potom ráda tancuju zumbu a taky aerobic. Jo a ještě mě moc baví móda!" věnovala nám svůj oproti druhým dlouhý proslov.

Podívala se na dívku po její levici, což byla nejspíš jedna z těch jejích kvočen, a kývla na ní hlavou na znamení toho, že jí předává slovo.

Po asi patnácti lidech jsem přišla na řadu já.

Nervózně jsem se zhoupla v tureckém sedu a začala jsem.

"Ahoj, já jsem Lucka, nedávno jsem oslavila šestnáctiny a jsem přítelkyně tady Vadima," podívala jsem se na něj a ukázala jsem na něj rukou. Nikola se hlasitě uchechtla a to na ní ještě bylo vidět, že se snažila nesmát. To samé dělal její slepičinec. Já jsem se ale nenechala nijak rozptýlit a pokračovala jsem dál, "no a jsem tu jako Táborová máma vašeho týmu," Nikola protočila očima, "budu vám tu se vším pomáhat, ale taky se budu zúčastňovat všech soutěží a budu dělat všechny týmové aktivity. Berte mě prostě jako dalšího člena týmu," ukončila jsem svoji řeč.

"No a já se představovat nemusím," zasmál se Vadim, "takže tímhle bych ukočnil představování. Teď půjdem na hřiště na první týmovou soutěž!" řekl energicky a vyskočil z trávy.

Všichni ho následovali a já šla vedle něho za ruku.

Najednou někdo ale zavolal mé jméno:

"Lucko!" 

Podle hlasu jsem ještě nepoznala, kdo to byl, protože jsem ty lidi znala teprve den, vlastně spíš jenom pár hodin a navíc jich bylo patnáct.

"Ano?" otočila jsem se a šla do hloučku dětí, pochodujícího zamnou, "kdo mě to volal?" zeptala jsem se.

"Tady," uviděla jsem vysokou, černovlasou holku, která na mě koukala podezdřívavým pohledem, až to bylo docela dost strašidelné, "Niki tě chce," upozornila mě a kývla na Nikolu, která stála vedle ní a kolem ní byly další dvě holky, které na mě koukaly stejně nesnášenlivě, jako ta černovláska. Myslím, že se jmenovala Ema.

"Vadim nebude tvůj moc dlouho...," nenávistivým tónem ke mě špitla s přivřenýma očima a závistivým pohledem. 

"To si jenom myslíš," podívala jsem se na ní pohledem ala Co si o sobě jako myslíš?, svým zakroucením hlavy jsem jí naznačila, že mi je u prdele (s prominutím) a svižným krokem jsem odešla pryč zpátky k Vadimovi.

Ještě jsem za sebou slyšela přehnaný a pisklavý smích těch čtyř holek.

"Ta Nikola je fakt divná..." přišla jsem k Vadimovi se zklopenou hlavou a hned jsem začala.

"To jo, to co dneska předvedla bylo fakt divný," souhlasil semnou Vadim a objal mě kolem ramen.

"Ale chápeš, ona mi právě řekla, že nebudeš můj moc dlouho," přiznala jsem se mu, "nevím, co si o tom mám myslet. Ona mě prostě nesnáší," zasmála jsem se kvůli té její ubohosti.

"To si děláš srandu?" zastavil se na pár milisekund s udiveným pohledem, ale potom se zas dal do chůze.

"Ne, nedělám," 

"Ježiš, takový holky fakt miluju," řekl v hodně velké ironii a začal se smát.

Došli jsme na hřiště a přestali jsme to oba dva hrotit. Jednak proto, že jsme se museli věnovat týmové aktivitě, která potom bude hodnocená a hlavně kvůli tomu, že jsme se kvůli takové pitomosti nechtěli kazit náladu.

VEČER

Leželi jsme spolu s Vadimem na jednolůžkové posteli. Marťa se Stejkem ještě byli na večeři. Prohlíželi jsme se fotky, které jsme za celý den stihli nafotit. Můj mobil má fakt dobrý foťák a já jsem absolvovala pár kurů fotografování, takže si troufám říct, že se fotky vyvedly.

Zničeho nic mě Váďa začal zlehka líbat. Vůbec jsem to nečekala, ale i tak jsem mu jeho sladké polibky oplácela, protože jsem měla tak nádherný pocit a motýlky v břiše, že to nešlo zastavit.

Lehla jsem si na něj a přisála jsem své rty na jeho teplý krk. Cítila jsem jeho zrychlený tep. Ucítila jsem jeho ruce, jak mi přejíždí po bocích a potom mi pevně stiskl zadek, což nás vzrušilo ještě víc a líbali jsme se ještě naléhavěji.

Oba jsme cítili, že chceme něco víc, než jenom mazlení a líbání.

Když jsme si oba užívali té nádherné chvilky a Vadim mi pomalu začal stahovat mé tričko, někdo zaklepal. 

Tím někým byla Nikola, která ani nečekala, až jí někdo dovolí jít dovnitř a rovnou vrthla do pokoje. Přestali jsme a jakmile si nás všimla, jak tam na něm ležím a vlastně ne jenom ležím a oba na ni překvapeně koukáme a nic neříkáme, znechuceně se ušklíbila, otočila zády k nám a nafoukaně pronesla:

"Aha, tak tohle nemusím vidět,"

A odešla. 

Bože, jak já ji nesnáším.