POHLED LUCKY
Hned jak Vadim odešel, což byly asi čtyři hodiny po tom, co přišel, jsem přišla klidným krokem k mámě do kuchyně. Mezitím, co jsem trávila čas s Vadimem stihla přijít i moje sedmiletá ségra Ája z kroužku gymnastiky a tak s ní máma seděla u stolu a společně večeřely.
"Ahoj," usmála jsem se nejdřív na sestru a pak i na mámu, přestože jsem s ní dneska už mluvila.
"Ahojky," zamumlala sestra s plnou pusou a i když to bylo pěkně nechutný, musely jsme se s mamkou zasmát a hned na to ji máma napomenula, že mluvit s plnou pusou není vůbec slušné.
Přešla jsem ke kuchyňskému ostrůvku, na kterém byl ve velké bílé míse šopský salát. Nemohla jsem odolat, vytáhla jsem si misku, naběračku a toho salátu jsem si dala pořádnou hordu. Miluju šopák a vždycky ho milovat budu.
"Tak povídej o tom tvým novým klukovi," škádlivě na mě máma mrkla, když jsem si sedala ke stolu naproti ní. V tu chvíli jsem musela zrudnout jako rajče, protože jsem cítila, jak mi hoří tváře.
"Ona má kluka?" vykulila oči Ája.
"No, už to tak bude," otočila jsem se na ni.
"Těším se, až taky budu mít kluka...," řekla roztomile, podepřela si bradu rukama a zasněně se koukala někam do blba. Klidně se s váma vsadím, že si určitě představovala svého ideálního přítele.
"Ale prosím tě," snažila se na ni máma podívat přísně, ale bylo vidět, že jí to přijde vtipné a roztomilé, "Na to máš ještě hodně času. No tak nám o něm něco pověz, Luci," vyzvala mě, ségra přestala snít a zbystřila.
Obě dvě na mě koukaly upřenými, zvědavými pohledy, které čekaly na moje popisování. Ale já vůbec nevěděla, jak začít.
"No...," řekla jsem řečnicky, abych prodloužila můj čas na přemýšlení o tom, co říct, "Tak jmenuje se Vadim a -" sestra mě přerušila.
"Vadim?! Co to je za divný jméno?"
"No, on je z Ruska, takže má ruský jméno, víš?" vysvětlila jsem jí a ona jen kývla na znak toho, že rozumí, "Je mu sedmnáct. Známe se asi měsíc. No a je YouTuber," pronesla jsem váhavě.
"YouTuber? Počkej, to už jsem někde slyšela..." dumala máma.
"Jo mami, to asi protože YouTubeři jsou momentálně největšíma celebritama mezi teenagerama," zasmála jsem se a vzala si další lžičku salátu.
"Jo, děcka v naší třídě pořád o tom YouTubu mluví. Aspoň se teď budu moct chlubit, že moje sestra chodí s YouTuberem," usmála se Andrea.
"No a jak jste se vlastně seznámili?" zeptala se máma.
"No na tom terapeutickým sezení," odpověděla jsem.
"Aha," zakývala máma hlavou, "a co se mu stalo, že tam byl?"
Počkat, počkat. Tohle mě vlastně nikdy nenapadlo. Proč na tom sezení Váďa vlastně byl? Nevypadal nějak psychicky narušeně, ani se tak nechoval. Naopak, nikdy jsem nepotkala tak skvělýho člověka. Ať už po psychické, tak fyzické stránce. A nikdy mě nenapadlo se na to zeptat.
"To vlastně nevím," pokrčila jsem rameny, "ještě jsem neměla příležitost se ho na to zeptat" vymluvila jsem se.
Bohužel se teď s Vadimem do Geek Campu neuvidím, ale ten tábor je už za týden, takže se ho tam musím zeptat. Fakt mě to zajímá.
O ŠEST DNÍ POZDĚJI
Sedím v tureckém sedu na zemi před svou postelí, na které jsou pečlivě vyskládané různé kousky oblečení. Zamnou je můj velký, černý a zatím otevřený a prázdný cestovní kufr. Zítra ráno vstávám, vyrážím za Váďou do bytu, potom na sraz s pořadatelkou Geek Campu, kde nasedneme do auta a vyrazíme vstříc YouTuberskému táboru.
Mám docela nervy. Z toho, jak si tam sednu s ostatními a jak se mi tam bude dařit. A k tomu ještě vůbec nevím, co si mám vzít s sebou za hadry. Jak si mám vybrat několik triček a kalhot na celých dlouhých sedm dní, když mám problém s volbou outfitu na jeden jediný školní den?!
Ach ty holčičí problémy.
Ale zároveň se strašně moc těším. Hlavně na Káju, protože jsem zvědavá, jaká bude ve skutečnosti a konečně si s ní popovídám naživo. A co já vím, třeba poznám i spoustu dalších skvělých lidí, kteří budou tak super, jako Kája.
Uvidíme.
Na posteli se mi postupně hromadí spoustu oblečení. Pět triček s krátkým rukávem, pět na ramínka, tři s dlouhým rukávem, na pravou část postele jsem hodila troje džíny, troje legíny, dvoje kraťasy, kdyby bylo fakt teplo, spodní prádlo a spoustu párů ponožek.
Když jsem tu hromadu hadrů uviděla, říkala jsem si, jak můžu mít tolik oblečení. Grrr, nejradši bych si s sebou vzala celý šatník.
Nakonec se mi to všechno podařilo narvat do kufru, který když byl prázdný, zdál se hrozně velký, ale na takovou spoustu věcí je fakt velmi malý.
Kufr jsem postavila pod okno, převlékla jsem se do mého byť dětinského, ale velmi pohodlného pyžama s Mickey Mousem, šla jsem se osprchovat, vyčistila jsem si zuby, zapletla jsem si vlasy do copánku, abych je ráno měla trochu vlnité a zalezla jsem si pod peřinu.
Ještě předtím jsem ale napsala Váďovi zprávu.
'Krásně se vyspi, Vadimku. Už se nemůžu dočkat na zítřek, kdy tě zase konečně uvidím a začne týden, který si nehorázně užijeme :). Dobrou, lásko <3.'
Odložila jsem mobil na můj malý noční stolek vedle postele a chvíli jsem se koukala do stropu. Najednou jsem si uvědomila, jak moc se na zítřek těším a jak moc můžu být ráda, že žiju takový život jaký žiju. Mám skvělého přítele, novou skvělou kamarádku a přede mnou týden plný skvělých lidí, velké srandy a zábavy.
Tenhle pocit mi vykouzlil úsměv na tváři.
Zapípala mi zpráva.
'Já se na tebe taky strašně moc těším, ani nevíš jak. Za chvíli začne jeden z našich nejlepších týdnů na světě, za to ti ručím :D. Dobrou noc, ať tě blechy štípou celou noc, Luci <3' odepsal Váďa.
Tahle zpráva zveličila můj úsměv ještě víc. Vypnula jsem mobil, odložila ho, překulila jsem se na bok a jen tak jsem ležela se zavřenýma očima, usmívala jsem se jako debil a snažila se usnout.
ČTEŠ
| » Léčba láskou « | VADAK | ✔ by maysonnie
Fanfiction× I LÁSKA MŮŽE LÉČIT × Znáte ten pocit, kdy na vás spadnou všechny negativní věci a vy se z takové hromady ne a ne dostat? Myslím, že už se to v životě stalo každému, ať už dítěti, teenagerovi, mladému dospělému, dospělému v krizi středního věku...
