| » Léčba láskou « | VADAK | ✔ by maysonnie

J E D N A

Seděla jsem ve své pokoji schoulená na posteli s mobilem v ruce. Projížděla jsem Facebook a z obýváku byly slyšet výkřiky mých rodičů. Ještě aby nebyly, řvali na sebe přes celý byt.

„Jakože tě vyhodili z práce?" slyšela jsem mámu křičet na tátu. Nesnáším, když rodiče křičí. Zvlášť na sebe. A teď to dělají hodně často. Táta totiž přišel o práci a před chvílí tuto ‚skvělou' novinku máme oznámil.

„Ježiši," ohradil se táta, „jak to mám vědět, sakra?!" vyjel.

Ne, že by mi dělalo nějak dobře sledovat, jak se hádají, ale kvůli zvědavosti jsem nenápadně pootevřela dveře mého pokoje a skrz škvíru jsem je sledovala. Naštěstí si mě nevšimli.

„Určitě jsi jim nebyl dost dobrej," konstatovala máma a dala si ruce v bok, „mě už jsi taky k ničemu." Zamračila se.

Bylo mi táty tak líto, i když jsem nevěděla, jestli si za ten vyhazov může sám, nebo ne.

„Tak teda díky," pronesl táta ironicky po pár sekundách ticha. Byl překvapený, stejně jako já, že tohle máma řekla. „Když ti nejsem k ničemu dobrej, v tom případě to mezi náma nemá cenu." Odsekl, odešel do pracovny a třískl za sebou dveřmi, až jsem se divila, že nevyletěly z pantů. Ještěže byla Ája (moje sedmiletá sestra) u babičky.

„Co si myslíš, že seš?" vrazila máma do pracovny, „že si jen tak odejdeš... Co teď budeme dělat? Nemáme prachy sakra, uvědomuješ si to?!" vrčela na otce.

„Vyřeš si to sama, když ti jsem k ničemu." Odbyl táta mámu, ani neodtrhl oči od monitoru.

Máma toho měla dost. Její tvář byla celá červená. Možná brečela. Nechala tátu, ať se vyvzteká a šla udělat to samé. Bouchla dveřmi od pracovny, na odkládací stůl před gaučem si položila čtyři kousky buchty, kterou jsem já dneska odpoledne upekla (byla jsem ráda, že jí chutná). Sedla si na náš kožený gauč a zapnula si kanál, kde zrovna běžel Sex ve městě. Tenhle seriál ji vždycky uklidní a rozesměje.

Ale tentokrát to nefungovalo. Už hodinu seděla na gauči, koláč měla snědený, sledovala další díl Sexu ve městě, pořád posmrkovala od pláče a bylo na ní vidět, že je zklamaná, naštvaná a že ji zároveň všechno mrzí.

Vyšla jsem z pokoje. Jakmile mě máma uviděla, otřela si zaschlé slzy z tváře, abych nepoznala, že se něco stalo. Jak bych to ale nemohla nepoznat? Sedla jsem si vedle ní na gauč.

„Co se stalo?" zeptala jsem se a předstírala jsem, jako kdybych vůbec neměla tušení, proč se ti dva hádali.

„Zlatíčko," podívala se na mě mamka. Nesnášela jsem, když mi takhle říká, přece mi už dávno nejsou čtyři roky. „Tátu vyhodili z práce... A nedělej, že to nevíš. Určitě jsi nás musela slyšet." Konstatovala.

V tom táta vyrazil z pracovny a mířil si to ke vchodu do bytu.

„Jdu na jedno." Zamumlal. Do hospody chodí jenom málokdy. Jenom, když se hraje mistrovství světa ve fotbale, nebo v ledním hokeji, když hrajeme opravdu důležitý zápas.

Máma se na něj ani nepodívala.

Jakmile táta vyšel z bytu a zabouchl za sebou dveře, pokračovala jsem v rozhovoru.

„No dobře," mírně jsem se pousmála, „slyšela jsem vás. Mami to bude dobrý." Konejšila jsem ji.

Vpadla mi do náručí.

„Nevím, jestli to bude dobrý," rozplakala se, „moje práce nám moc nevynáší, máme dvě nádherné dcery, které musíme uživit," zvedla hlavu a pousmála se na mě.

Úsměv jsem ji oplatila.

„Nesnáším, když se hádáte..." podívala jsem se na ni a zamračila se, abych dala najevo své znechucení.

„Já vím, zlato. Já to taky nesnáším. Už se to nebude opakovat." Slíbila mi.

× × ×

Jenže svůj slib vůbec, ale vůbec nedodržela. Od té doby, co máma věděla, že táta nemá práci, se hádali dennodenně. No dobře ne dennodenně, ale čtyřikrát do týdne, tam nějaká ta hádka byla určitě. Pětkrát za měsíc se uskutečňovala velká hádka plná křiku a zloby. A když už se nehádali, vůbec spolu nemluvili a to taky nebylo dobrý.

Celé ty dva měsíce, co to takhle šlo, jsem to brala hodně špatně. Občas jsem si i hodně pobrečela jak sama, nebo s jedním z rodičů. Oba mi pořád říkali, jak je štve, že to na mě má vliv. Tak proč s tím sakra nepřestávali?! Byla jsem věčně unavená, bez nálady a na své přátele pěkně nepříjemná.

× × ×

Byl čtvrtek, pátá hodina, měli jsme finanční gramotnost a já seděla v úplně poslední lavici v řadě u dveří se svou jednou z nejlepších kamarádek Sárou. Soustředila jsem se na látku, o které nám učitel povídal.

Najednou mě ale strašně začala třeštit hlava. Hrozně moc. Nikdy jsem takovou bolest a křeč v hlavě nezažila. V hlavě se mi začaly promítat všechny ty hádky. Ta o práci, potom taky ta o hledání práce, o tom, že je doma strašný bordel a táta nepomůže mámě s úklidem. Po chvíli jsem začala hrozně slábnout. Necítila jsem nohy, ani prsty u nohou. Poslední a jediné, co si pamatuju, je to, že padám ze židle. Pak už byla jenom černočerná tma.