Sunrise [CZ] (Stucky)

4. Vše, co mám

Probudil jsem se v prázdném domě. Po Buckym tu nebylo ani památky. Dokonce tu nebyli ani věci, které si tu nechával permanentně, jako kartáček nebo náhradní oblečení ve skříni.

Chvíli jsem přemýšlel, co se asi stalo, ale jak znám Buckyho, je hodně nepředvídatelný. Určitě přijde večer. Měl něco důležitého a nechtěl mě tím zatěžovat.

***

Ještě ten večer jsem šel k němu domů. Nebyl tam. Nebyl nikde. A po pár dnech jsem začal mít strach. Přece se mu něco nestalo...nebo ano? Co když už měl dost toho starání se o mě?

Ale...vždyť on je...to jediné, co mám. A protože jsem nechtěl být sám se svými myšlenkami, zamířil jsem do obchodu.

"Tak co, něco nového?" zeptala se starostlivě Kate místo pozdravu.

"Nic..." řekl jsem rádoby lhostejně, ale to mi neprošlo.

"Steve..." obešla pult a objala mě.

"Už je to týden Kate...týden!" zesílil jsem objetí a neudržel slzy. Nechápal jsem to.

"Moc mě to mrzí Stevie..." utěšovala mě. Byl jsem moc rád, že sdílí mou starost, ale lépe mi nebylo. Strávil jsem v obchodě ještě asi tři hodiny a pak jsem zaplatil za svůj nákup a šel domů.

Nemohl jsem se nepodívat, jestli se náhodou Bucky nevrátil domů. I když to bylo úplně na jiné stranu města, než jsem bydlel já, musel jsem, jinak bych dnes neusnul...asi neusnu ani tak. Nebyl tam, tak jsem se otočil na cestu zpět domů.

"Bucky...vrať se mi..." vyklouzla mi myšlenka. Klidně bych se k němu nastěhoval. Vařil bych mu. Udělám všechno jen...chci aby tu byl. Setmělo se, ale já se nebál.

Měl jsem úplně jiné myšlenky, takže jsem neslyšel kroky za mnou, které byli čím dál hlasitější. Byl jsem v tu chvíli tak bezmocný, že jsem se ani nestihl leknout, když mi někdo zezadu zakryl oči a druhou rukou mě jakoby objal tak, abych se nemohl hýbat. Chvilku jsem myslel, že by to mohl být Bucky, který si jen dělá srandu, ale z omylu mě vyvedl známý hlas.

"Koho pak to tu máme takhle pozdě v noci?" Colin.

"Málem bych se lekl, díky, že jsi mě ujistil, že nemám čeho..." pronesl jsem sarkasticky. Nechtěl jsem, aby si myslel, že se ho bojím. Ruku kterom měl na očích mi dal kolem krku.

"Nějakej drzej na to, že tě můžu kdykoli zabít," snažil se neznít naštvaně. Zasmál jsem se.

"Tak už dost!" prudce mě otočil k sobě a vzal mě za vlasy.

"Se mnou si hrát nebudeš, chlapče!" je pravda, že byl tak o dvě hlavy větší, než já, ale respekt jsem z toho určitě neměl. Neřekl jsem nic.

"Ale já bych mohl, co?" řekl opět se škodolibým úsměvem. O co mu jde? Už ani nechodíme spolu do školy. Zatáhl mě za vlasy tak, že jsem zaklonil hlavu na levou stranu a olízl mi krk. To jsem fakt nečekal.

"Seš nechutnej," řekl jsem jen a snažil jsem se ho odstrčit.

"Nechutnej jo? Teď tu nemáš toho svýho kamarádíčka, co by tě chránil co?!" ten jeho výhružnej pohled musel trénovat dlouho.

"Vlastně tu není nikdo," konstatoval.

"Můžu s tebou udělat, co chci..." začal se trošku děsivě smát, to už jsem se mu ale vykroutil a kopl ho do nohy tak, že spadl na zem. Dal jsem se do běhu, ale ten můj kopanec zjevně neměl takový účinek, jak jsem si myslel. Za chvilku jsem byl totiž na zemi pod jeho tělem. "Copak, copak?" ozval se a vstal. Vzal mě za paži, zvedl mě a narazil na zeď nějakého domu. Vytáhl z kapsy nějaký nůž a olízl ho. Toho asi hodně baví olizovat věci.