Sunrise [CZ] (Stucky)

3. "Smím prosit?"

Spal jsem dlouho. Hodně dlouho. A když jsem se probudil, z kuchyně se linula úžasná vůně. Spal jsem na gauči. Bucky se asi musel leknout, když se probudil. „Dobré ráno ospalče," ozvalo se kupodivu za mnou. Čekal jsem, že bude v kuchyni. „Dobré," řekl jsem rozespale. „Promiň, nějak jsem usnul a-," „V pohodě," mrkl na mě a odešel do kuchyně. Šel jsem se osprchovat a převléct a když jsem se vrátil, byl na stole talíř plný palačinek. On je prostě úžasný! „Jak jsi věděl, že mám chuť na palačinky?" zeptal jsem se, když přišel Bucky se svou porcí v ruce. „Mluvil jsi ze spaní," zasmál se. „Už jsem to nemohl vydržet a musel jsem ti ty palačinky udělat". „Vážně?" Já, že mluvím ze spaní? „Moc děkuji," posadil jsem se ke stolu. „Dobrou chuť..."

***

Už jsem nemohl vydržet to dlouhé ticho a zdálo se, že Bucky taky ne, protože ve chvíli, kdy jsem se nadechl, že něco řeknu, zeptal se mě, jak to včera probíhalo s Irene. „Chtěl jsem jít domů, aby jste měli volný dům, ale nějak jsem usnul," řekl omluvně. „V pořádku. Stejně to nebylo třeba...vlastně jsem rád, že jsi tu přespal," ujistil jsem ho. „Jak to?" trošku zaraženě se na mě podíval. „Necítím se s ní dobře..." objasnil jsem a aby to nevypadalo, že jsem nějak zklamaný, dodal jsem: „Nechceš jít dneska do kina? Dávají ten film o Samurajích..." rukama jsem imitoval různé bojové pohyby. „Steve...to mě mrzí..." vstal a pozbíral nádobí. „Ale do toho kina jdeme," zavolal z kuchyně mnohem veselejším tónem.

Pozoroval jsem páry, které seděli před námi. Vypadali šťastně. Proč jsem se tak necítil s Irene? Musím říct, že mnohem lépe se cítím teď, když mi Bucky přinesl pop-corn a začal mi vypravovat, jak byl jeho dědeček v Japonsku a dostal vzácnou katanu od muže, který je vyráběl. Když začal film, měl jsem skoro všechen svůj pop-corn v sobě. Bucky mi automaticky nabídl ten svůj. Kdyby tu byl sám, stačilo by mu to na pět filmů. Ještě, že má mě.

***

„Ale stejně bylo nejlepší, jak mu usekl hlavu," konstatoval jsem při sdělování dojmů z filmu. „To jo, ale moc věrohodně to teda nevypadalo," opáčil a úkosem se na mě podíval s lehce provokativním úsměvem. „Stejně se mi to líbilo," nedal jsem se. Začal se smát. Přidal jsem se. Dálší úžasný den. Co kdybychom se nikdy nesetkali? Seděl bych doma v depresích...možná už bych tu ani nebyl. Když jsme došli ke mně, zkontroloval jsem schránku, ve které byl jediný dopis. Otevřel jsem ho a za chvilku se mi rozzářili oči. „Vzali mě! Bucky...vzali mě!" skočil jsem mu kolem krku. Ten dopis byl z Vysoké umělecké školy, na kterou jsem se hlásil. Jemně mi objetí opětoval „Gratuluju".

***

„Bucky? Nejde mi to do hlavy. Vždycky vidím, kolik dívek se kolem tebe točí a ty jsi nebyl s žádnou venku od té doby, co ses přestěhoval," přemýšlel jsem, když jsme seděli u večeře. „Prostě mě nezajímají," odvětil suše a nabral si další hrst arašídů z misky. „Aha...jak to?" nechápal jsem. „Prostě jsem se teď chtěl věnovat škole," ukončil to a šel se osprchovat. Mě to ale vážně zajímalo. Vždyť vypadá fakt dobře. Navíc...mohl by mít každou, na kterou by si ukázal...

***

Uběhlo spousta dní, a bylo před začátkem prázdnin. Bucky si koupil auto, takže jsme jezdili na výlety. Taky ho vzali k místní policii. Snažil jsem se ho donutit, aby šel na vysokou - je na to chytrý dost, ale on pořád říká, jak se chce postavit na vlastní nohy a nechce být závislý na penězích, které mu posílají rodiče. Je to zvláštní. Poslední dobou se s ním cítím trošku jinak, než předtím. Jsem víc nervózní a nemůžu se na něj dlouho dívat. Nevím proč a odkdy přesně, ale když jsem byl včera u něj a on se přiblížil na víc, než půl metru, jako bych měl horečku. Co se to se mnou děje? Známe se tak dlouho...už to bude rok a půl. Zrovna jsem šel do obchodu, kde pracovala Kate. Byla tu na brigádě a za ty dva týdny jsme se spřátelili. „Včera tu byl tvůj kamarád," řekla s úsměvem, když jsem vešel. „Bucky? To je možné," odvětil jsem. "Ano, přesně ten...je tak kraaaasnej! Nechápu, jak s ním můžeš být jen tak v jedné místnosti," zdá se mi to, nebo se mnou jedná jako s holkou? „Vypadáš nějak nejistě," podotkla. Vždycky, když jsem přišel, povídali jsme si o našich problémech. Věřil jsem jí. „No...poslední dobou se cítím nějak zvláštně v přítomnosti jedné nejmenované osoby a trošku mě to děsí..." přiznal jsem a ona pozvedla obočí. Svým pohledem mi dala jasně najevo, že ví o jakou nejmenovanou osobu se jedná. „Kdybych tě neznala, řekla bych, že jsi zamilovaný...počkat, já tě vlastně zas tak dlouho neznám," ten provokativní tón jsem jakoby přehlédl a ujistil jsem ji, že tohle je nemožné. „A hele, my o vlku..." řekla a já se otočil. Naznačil jsem Kate, aby držela jazyk za zuby a v té samé chvíli se ozval zvoneček nad prosklenými dveřmi, kterými právě procházel Bucky ve své nové uniformě. „Bucky..ahoj. Já...ty...vypadáš úžasně," vykoktal jsem se. Usmál se. „Nečekal jsem tě tu," řekl s úsměvem. „Ahoj Catrin," mávl na dívku za pultem.

„Ahoj, Jamesi," opětovala jeho pozdrav a zvědavě si nás prohlížela. „Co ten škrábanec tady?" ptal se Buck, zkoumajíc mou tvář. „Jen jsem se-" „Škrábl? To si vykládej někomu jinému," prohlédl mou výmluvu. „Kdo to byl?" „Colin..." přiznal jsem neochotně. „Tak ten už to neudělá," řekl naprosto vážně a vyběhl z obchodu. "Ohooo, pán je celkem drsňák," poznamenala Kate. "Kéž bych já měla takového muže, který by mě bránil," zasněně vzhlížela ke stropu. Jen jsem protočil oči.

***

Když jsem přišel domů, bucky chystal večeři. Nechtěl jsem mluvit o tom, co se stalo, tak jsem se zeptal, odkud jde ta hudba, kterou slyším. "Něco jsem ti koupil," ukázal směrem ke stolku v obýváku, na kterém stál gramofon. "Bucky!" objal jsem ho. Tak moc jsem si ho přál...dlouho. "Teď tě konečně budu moct naučit tancovat," usmál se a vytáhl z lednice lahev červeného vína. "Bucky...ale k čemu to všechno?" nechápal jsem. "Víš...je celkem smutné, když někdo zapomene na vlastní narozeniny..." řekl a já jsem se zarazil. Mám narozeniny? Bucky si ale vzpomněl. Znovu jsem ho objal. Byl jsem trošku dojatý, ale nechtěl jsem to dávat najevo. Bucky mi pokynul, abych se posadil a servíroval jídlo na stůl. Pak ještě přinesl víno a dvě sklenice. Zapálil svíčky a posadil se naproti mě. Dal si opravdu záležet. Narozeniny jsem dlouho neslavil. Jídlo bylo vážně dobré a ta hudba v pozadí...zbožňuju ji. Víno nalil nejdříve mě a pak sobě. Říkali jsme si různé historky z dětství a vzpomínali na společné okamžiky. Byl to vážně příjemný večer. Když jsme dojedli, ještě jsme pily víno. Bylo vážně dobré. Muselo být drahé. Dělá toho pro mě vážně hodně. Moc to pro mě znamená. Jen jsem se na něj usmíval a když mi to došlo, rychle jsem se podíval jinam. Jen né do těch očí. Vstal jsem aniž bych si uvědomil, kolik jsem toho vypil. Myslel jsem, že tu závrať zvládnu, ale opak byl pravdou. Naštěstí byl Bucky rychle u mě a zachytil mě. "Pomalu..." zasmál se lehce. Taky jsem se zasmál a cítil jsem se trošku trapně. "Smím prosit?" zeptal se Bucky, uhopil mou levou ruku a než jsem stihl protestovat, chytl mě kolem pasu. Zrovna hrála jedna z mých oblíbených písní. Ani jsem nevěděl jak, pod jeho vedením mi šel tanec sám. Připadal jsem si, jako bych ani necítil nohy. Byl tak blízko. Pohlédl jsem mu do očí a spatřil jsem odlesk něčeho zvláštního. Něčeho, co tam předtím nebylo. "Bucky já..." stihl jsem říct, než se mi zamlžilo před očima a pak jsem jen cítil, jak mě bere do náruče. Držel mě tak pevně a zároveň jemně. Cítil jsem se bezpečněji, než kdy dříve. Jeho náruč vystřídala sice měkká, zato méně příjemná postel. Cítil jsem, jak mi svléká košili a pak i kalhoty. Pak mě přikryl peřinou. "Dobrou noc...Stevie," zaslechl jsem a ten polibek na čelo, který následoval mi nedal spát celou noc.