You & Me /w MenT

0.7

Koukla jsem se zpátky na Daliah, která se na mně povzbudivě ale i smutně usmála.

"Převleč se. Budu čekat v kuchyni. Pomůžeš mi." a zavřela za sebou dveře.

Přešla jsem ke kufru a otevřela ho. Byla tu většina mých věcí. Od oblečení až po kosmetiku. Ale nejvíc mně zaujal list položený na dně kufru. Vzala jsem ho do ruky a začala jsem číst. Už podle rukopisu jsem poznala, že je taťky.

,, Ahoj zlatíčko, chtěl bych ti vše vysvětlit...ale nemůžu. Nepochopila by si to. Tvá matka o ničem neví. Asi mně za to co jsem udělal zabije.
Ale pamatuj si, že tě mám rád.

Táta."

Dočetla jsem. Z očí mi začaly pomalu téct slzy. Dopis jsem začala otáčet ze strany na stranu, abych zjístila jestli tu ještě něco napsaného není. Nic. Jak mohl? Proč?

Histericky jsem začala brečet. Spadla jsem na kolena.

Takhle jsem tam brečela asi ještě deset minut. Histerko! Vzpamatuj se! Neřvy tady a obleč se, osprchuj. Ať vypadáš jako člověk! Tentokrát jsem svýmu podvědomí vděčná. Stoupla jsem si. Vydechla jsem a nadechla se.

Po příjemné sprše jsem se převlékla a šla pomoct Daliah.

Ta v kuchyni stála u plotny a vařila. Nečekaně. Ticho!

"S čím potřebujete pomoct?"

Nadskočila. Nejspíš se lekla.

"Děvče to mi nedělej. Dojdi prostřít." otočila se na mně a usmála se.