Věřím, že, když v něco věříme, napomáhá to tomu, aby se to splnilo.
Věřím v to, že některé věci se nedeji náhodou, že se mají stát, ač bychom dělali cokoli.
Ale nevěřím na osud. Osud je výmluva. Lidé na něj svádí vše, ale pravdou je, že za většinu věcí si můžeme sami, ale nechceme nést zodpovědnost, tak ji jednoduše shodíme ze svých zad na osud.
Když potkáte někoho nového, není dobře věřit mu hned, natož důvěřovat. Rozdíl, ač stavbou slova malý, je významově obrovský. Věřit, ale ne moc, je asi nejlepší řešení. Až když si budeme opravdu jisti, ze mu můžeme důvěřovat, radši si nechme rezervu, co kdyby třeba... To z jediného důvodu. Zklamání. Abychom se nesesypali z naší chyby. Přitom to ani naše chyba nebyla. To on nás zradil.
Některým lidem věříme, ale nedůvěřujeme. A jiným zase důvěřujeme, ale nevěříme. To jsou ti s přetvářkou na tváři a srdcem na dlani. Prožili tolik bolesti, že už další nechtějí, neunesli by ji, a nechtějí ani lítost ostatních. Proto své emoce skrývají. Skrývají je nejen před námi, ale i před sebou samotným. Skrývají je tak dlouho a co nejlépe, až je prostě zapomenou. Už je neumějí, neví, jak je projevit. Nemají je. Samozřejmě, že ne všechny. Pozitivní a silně negativní emoce zůstávají, takže nemají smutek, ani lítost. Proto nám připadají bezcitní, ale jsou to vlastně chudáci, kteří trpěli tak moc, až se rozhodli pro tuto variantu, aby je už nic nebolelo.
Věřím, že i oni, stejně jako já, si uvědomí, že to není řešení, budou chtít zpět své emoce a dokáží to. Že svou bolest převedou na duševní sílu a přestanou se upejpat. Věřím v ně, věřte i vy.
Co se týče věty "Věř a víra tvá ti to dá.", není úplně pravdivá. Nestačí pouze věřit, musíme pro svou víru něco udělat. Vyjít jí vstříc. Podat jí ruku a přitáhnout si ji. Ztotožnit se s ní. Přijmout náš cíl, jako něco reálného, protože vše je možné. Jako něco, čeho můžeme dosáhnout, ale musíme ruku napřáhnout. Někdy nám utíká, natáhněme i druhou a je-li třeba, udelejme krok za ním. Ale nikdy se nekrčme v rohu a nekoupejme se ve svém osobním moři. To není cesta. Nikdo nepůjde a nechytil ho za nás, aby nám ho mohl dát v kleci, kdyby nám chtěl utéct.
Proto je lepší věta "Věř, běž a dokážeš.". Musíme věřit ve svůj cíl, to je motivace. Pak už jen vykročit, udělat ten první nejtěžší krok. A ejhle my dobíháme do cíle. Ano, dobíháme, protože to je potom už tak jednoduché, že můžeme i běžet.
Ohlídněme se zpět a ukažme si na ty chvíle, kdy jsme něčeho dosáhli, protože jsme věřili, že to zvládneme, a šli si za tím. Jestli jsme nic takového nenašli, je na čase začít, nemyslíte? Jestli jsme našli, jistě mi potvrdíte, že to je dobrý pocit a stoji za to a máme chuť ho zažít znovu, že?
Víra je náš pomocníček na cestě za našimi cíli, ale v žádném případě nám ji nevytváří.
