Všichni mají rádi jistotu.
Všichni ji mají, ale nechtějí ji. Radši si najdou údajně lepší.
Jsou věci, u kterých si vážně budeme jisti jejich účinkem, ale za jakou cenu? Za cenu, že opravdová jistota bude blíž, než si jsme vědomi? Nejen, že přibližujeme jistotu, ale i bere vše, co nám je a má být drahé. My se o to dobrovolně okrádáme.
Je to jako, když vezměte skleničku a postupně na ni pokládáte zátěž s každou další "jistotou", kterou vstřebáte. Sklenička časem začne praskat, až ji zátěž rozdrtí. Ze začátku se nám zdálo, že to sklenička vydrží, nebo že zátěž není tak velká. To je pravda, nebylo to tak. Ale s uplynulou dobou se sčítá i zátěž. Až si najednou uvědomíte, nebo také ne, že byla chyba, věřit takové směsné hlouposti. Že je lepší se držet té jedné jediné jistoty, která nám ani neuškodí, ani nepomůže. Prostě je.
