Osudové prázdniny [DOKONČENO]

28.

„Neboj Katie, to bude dobrý," snažila jsem se ji utěšit, ale jaksi mi to nikdy nešlo...

Vytáhla si z kapsy kapesník a začala hlasitě smrkat. Moje ruka obtočená kolem jejího ramene, jí nejspíš vůbec nevadila. Co si budeme nalhávat, nevadilo mi být blízko někomu tak krásnému.

„Já vím, už je to skoro rok, ale je to těžký. Potom jsem žila u mé babičky, nevlastní babičky, která mě tak trochu převychovala. Ale teď už dost o mně, co ty a tvoje minulost?" řekla a už skoro přestávala plakat.

Nechtělo se mi o mé minulosti moc mluvit, já jsem spíš zastánce toho, že žijeme přítomností. Chtěla jsem se z toho nějak šikovně vymluvit, tak jsem začala:

„Víš Kate já to nemě-" zasekla jsem se v půlce věty, protože jsem uviděla, jediného kluka s kterým jsem vydržela dýl jak týden. Přesněji dva týdny a tři dny. Nad vzpomínkou na něj jsem se musela pousmát, ale rychle mě to přešlo, když jsem si vzpomněla, že byl se mnou a zároveň se tahal s nějakou šlapkou ze školy. Z jeho školy. Z jeho střední školy... Kterou já nemám.

„Co je Sam, jsi v pohodě?" zeptala se po delší pomlce z mé strany. Dívala jsem se po celou tu dobu do jeho zeleno-šedých očí, ve kterých jsem se dřív ztrácela. Katie hledala místo na které koukám, což nebylo tak těžké, jelikož Adrian, ten hnědovlasý krasavec, se začal nebezpečně přibližovat k naší lavičce.

Tak co říkáte na Áďu :D ? Sexy, ne? :D