Osudové prázdniny [DOKONČENO]

30.

„Kam to jdeme?" ptala se zmatená Katie. „Uvidíš," řekla jsem tajnůstkařsky. „Když myslíš, ale stejně bych to radši věděla," řekla a hrozně roztomile nakrčila nos. Je tak sladká! „nemám v plánu zatáhnot tě do lesa, takže klid," zasmála jsem se jí „i když..." pokračovala jsem naoko zamyšleně, Katie mě ale rychle přerušila „Heeej!!! Samantho!!!" pištěla a smála se se mnou.¨

---

„Jsme tady." oznámila jsem mojí malé Kate.

Mojí?!! ohlásilo se ihned moje svědomí. Tak pardón, ale mám jí ráda!

„Takže, teď jsem s tebou v lese- ehm... Nechceš mi něco říct??" podívala se na mě vážně, ale ten výraz jí hned zmizel, když viděla jak se popadám za břicho a směju se jí. „Ty vážně nejsi normální, Samantho!" snažila se asi o přísný a zároveň autoritativní přístup, to jí ale vůbec nešlo a já se jí jen vysmála. Nakonec se tedy přidala ke mně.

Společně jsme se procházely parkem- ne není to les, to ale pochopila až když uviděla na lavičce (nejspíš) feťáka - a užívaly jsme si to příjemné ticho, které mezi námi panovalo. 

„Bolí mě nohy, pojďme si sednout!" přerušila to ticho Katie „Vážně si chceš sednout někam, kde seděl někdo, jako on?" zeptala jsem se a "nenápadně" ukázala na toho feťáka.

„Hggee, myslím že si to ještě rozmyslím." zasmála se Katei a já se samosebou přidala k ní. Úsměv se mi zadrhl na tváři, když jsem uviděla co se děje na lavičce opodál...

TO BE CONTINUED