To co mu zbylo /aph - fanfic/cz

To jediné co mu zbylo...

Nedokázal říct, jak dlouho už tam takhle sedí. Minuty, hodiny, dny, týdny.... Netuší. Setrvává stále na tom samém místě a zírá před sebe. Přesto však nic nevidí – přesněji řečeno, nic co tam k vidění skutečně je. Nevidí ten hustý opar deště, rozbahněnou krajinu plnou umírajících žadonících o milosrdnou smrt, nevidí ani již suchou zem pokrytou hromadou mrtvých. Pořád tam zůstává, jak socha ustrnulý v té samé pozici a hledí na to jediné, co mu jeho oči – vlastně ne, oči ne, ty mu selhaly již dávno... hledí na to jediné, co mu mysl dovolí. Na jasné letní nebe ukryté v jeho duhovkách, na v dešti zplihlé vlasy lemující mu obličej pln naděje a odhodlání, na pár kapek rudé, na modré uniformě, kterými musel draze splatit tu svou svobodu, na...

...na hlaveň, kterou na něj míří. Po všech těch letech, po tom co se o něj staral, vychovával ho, miloval... na něj ten zatracenej nevděčnej parchat, tu svou zatracenou zbraň stejně namířil. Je  opravdu tak naivní myslet si, že by nedokázal vystřelit?

Je. Kdyby bylo třeba, zabil by ho, přestože slovo „zabít" je v případě nesmrtelného národa velice relativní.

Jednoduše shrnuto, Alfred, jeho malý, nevinný, sladký Alfred, k němu nakráčel spolu se všemi těmi svými revolucionáři, dal mu pušku k hlavě a požadoval samostatnost. Arthur tomu však pořád nemohl uvěřit, ani když to slyšel, ani když to viděl na vlastní oči. Chtěl ho zastavit, chtěl to nějak vrátit, chtěl... Ale to už nebylo nic, o čem by on mohl rozhodnout. Ani jednu tu mizernou střelu na rozloučenou mu tou jeho zatracenou umíněnou palicí nebyl schopen Arthur prohnat, přestože Alfred by to se stejně kamennou tváří, s jakou s ním toho dne i mluvil, udělal.

Toho dne... jak vtipně to zní... jaký že to byl den? Jaký den je dnes? Kolik času uplynulo?

Těžko říct, jelikož Arthurova mysl je v šoku až moc i na to, aby dokázal odpovědět, zda je noc či den, jestli se stále nachází na tom poli, či jestli se to všechno skutečně událo nebo to celé byla jen jedna velká a nyní tolik vítaná noční můra, ze které se nakonec může s lehkostí probudit, jelikož...

„To sis na utápění v sebelítosti skutečně nezvládl najít žádné lepší místo, Angleterre?" pohrdavé uchechtnutí za jeho zády ho vytrhne z jeho bůhvíjak dlouhého transu a vrátí zpět do reality. Tohle totiž může být jedině realita – žádná noční můra by nemohla být natolik krutá, aby jeho bolest a ztrátu dokázala završit navíc takovýmto ponížením.

„Ah, to ti již všechny slova došla, mon cher? Ztratil jsi snad hlas, když jsi ho škemral, aby tě neopouštěl?" popojde k němu ještě o pár kroků blíž a lehce ho dloubne špičkou boty do zad.

„Co chceš Francisi?" procedí Arthur tiše mezi zuby. Francis se opět zlomyslně zasměje.

„Co chci? Oh, mon cher Angleterre, toho by bylo, i když něco z toho jsem již získal... tahle podívaná mi stála za to pomáhat tomu namyšlenýmu fakanovi, kterého tu teď oplakáváš. Jak se asi tak teď můžeš cítit? Zrazený, zdrcený, poražený, bezmocný, zoufalý... ponížený?" Francouz se sehne do podřepu a nakloní se k němu, „Oh, řekni, mon cher, co se ti teď asi honí hlavou?"

„Chcípni!" zavrčí nenávistně a vyrazí proti němu pěstí. Ach, jak rád by mu z tváře vymlátil ten jeho pitomý povýšený úsměv. Francis však jeho ránu velmi snadno zastaví a pevně jeho ruku sevře. Jak by taky ne, Arthur je momentálně příliš slabý... příliš vyčerpaný než, aby s ním teď mohl bojovat. Jediné na co ještě zvládá, je probodávat ho vražedným pohledem a pohlížet do jeho modrých očí – nejsou však tak jasné jako ty Alfredovi, ne, jsou mnohem chladnější a temnější.