Můj brácha je bůh II. (CZ)

1. Tak mluv

Ahoj všichni! Doufám, že se vám druhá série mé povídky zatím líbí. Mám s ní ještě hodně plánu, ale pokud někdo z vás má nějaké nápady na pokračování, určitě je ocením, pište mi do zpráv:) Jinak bych vám chtěla vysvětlit, že postavy v Americe mezi sebou mluví anglicky, jen to píšu v češtině, abyste to pochopili:) Jinak děkuju za neuvěřitelný úspěch u první série! Jste neskuteční! Těším se u psaní další kapitoly, enjoy!

Love ya, Teri

--------------------------

Držím v ruce papír, na kterým je napsána adresa. Ale ne jen tak ledajaká. Je to Davidova adresa! Nemůžu uvěřit tomu, že teď stojím na letišti v Americe a čekám na Taxík.

"Dobrý den" Pozdravila jsem taxikáře, když u mě konečně zastavilo žluté auto a nadiktovala jsem mu adresu. Starší muž s úsměvem kývnul a auto se rozjelo. Bylo asi 7:00 ráno. Město se probouzelo a začínalo ožívat. Davidův pronajmutý byt měl být zhruba půl hodiny cesty od letiště. Tak jsem se pohodlně usadila a pozorovala okolí.

"Děkuji, naschledanou" Podala jsem taxikáři peníze i s dýškem.

Stála jsem před cihlovaným barákem. Vypadal udržovaně a pěkně. Popošla jsem blíž a všimla jsem si zvonku. Bylo tam asi 10 jmen, včetně jeho. Zazvonila jsem. Mé srdce bušilo, jako nikdy předtím.

"Ano?" Ozvala se z druhé strany nějaká holka.

"Promiňte, bydlí tady David?" Zeptala jsem se zaskočeně.

"Jistě" Odpověděla klidně.

Začínala jsem být naštvaná. Proč je sakra u Davida doma nějaká holka?!

"Haló? Mám mu něco vyřídit?" Zeptala se. Začínala být netrpělivá.

"N-ne, to je dobrý. Děkuju" Řekla jsem.

Tak tohle jsem nečekala. Možná jsem měla Davidovi přeci jen dát vědět, že přijedu. Zasraný překvapení! Co mám teď dělat? Posadila jsem se na lavičku kousek od baráku. Takže on si našel jinou. Hlavně že mě hledal, idiot! Rozbrečela jsem se. Já se sem kvůli němu jak kráva vleču až z Česka a úplně zbytečně! Vytáhla jsem si z tašky peněženku a zní vyndala Davidovu fotku. Mám jí tam už hodně dlouho. Chvíli jsem na ní smutně koukala. Slzy na ní padaly dál a dál. Po chvilce jsem se zuřivě nadechla a roztrhala fotografii na malé kousky. U toho jsem se rozbrečela ještě víc. Debil zasranej! Křičela jsem v duchu. Lidi, kteří procházeli kolem mě, na mě čuměli jak na dementa. Ale bylo mi to v tu chvíli úplně jedno. Za tu dobu, co jsem seděla na lavičce a jen tak si brečela, vyšlo slunce. Začali zpívat ptáci a většina obchodů v ulici už byla otevřená. I přesto, mi celý svět najednou připadal takový mrtvý, smutný, nebylo v něm nic hezkého. Rozhlédla jsem se kolem sebe. V protější ulici byla malá, pěkná kavárna. Vstala jsem a vydala se tím směrem. Bylo tam pár lidí, kteří si četli noviny a popíjeli u toho kávu, nebo čaj. Usadila jsem se ke stolku u okna a začala jsem si prohlížet nápojový lístek.

"Tak co to bude, slečno?" Zeptal se mě pohledný mladý číšník.

"Jedno Cappucinno, prosím" Odložila jsem nápojový lístek a zadívala jsem se ven.

Před kavárnou stál pár, který se držel za ruce. Chlapec dívce něco pošeptal a pak ji pohladil po tváři. Dívka se zasmála a políbila ho. Chlapec ji chytl kolem pasu a podle toho, jak otevíral pusu, jsem poznala, že jí právě řekl "Miluju tě".

Opět se mi začínali slzy drát na povrch. Naštěstí mě zachránil číšník, který mi přinesl mou objednávku.

"Děkuju" Snažila jsem se alespoň trochu usmát.

Přemýšlela jsem, co teď vlastně budu dělat. Nemám kam jít, plánovala jsem, že zůstanu u Davida. Bylo skoro poledne, měla jsem pár hodin na to, abych se rozhodla, co dál.

Dopila jsem kávu a rozhodla jsem se, jít se podívat kolem po nějakém levném hotelu. Zvedla jsem se a šla k baru zaplatit.

"No ne, kdo se nám to přišel ukázat" Zasmála se slečna, která stála u kasy. Nechápala jsem.

"Čau Jessie" Uslyšela jsem.

"Davide, kámo!" Pozdravil ho číšník, který zrovna dělal kávu.

Počkat, cože?!

Pomalu a nejistě jsem se otočila směrem ke dveřím. A on tam opravdu stál. Měl vínové tričko, na tom černou rozepnutou mikinu, černé džíny a bílé Airmaxy. Vlasy měl o trochu delší jak když jsem ho poznala a měl je po stranách kratší. Byl opravdu nádhernej! Stále měl krásnej úsměv a dokonale modré oči.

Když si mě všiml, zastavil se.

Koukal na mě a nic neříkal.

Začínala jsem si říkat, nad čím tak přemýšlí, když v tom se ke mně přiblížil.

"Promiňte, jak se jmenujete?" Zeptal se rozklepaným hlasem.

"Ahoj.." Řekla jsem česky. David vykulil oči.

"Panebože, Angee!" Chytl mě, pevně mě objal, až jsem nestála nohama na zemi. Také jsem ho objala. Takhle jsme stáli (Já ve vzduchu) docela dlouho. Když mě David položil a já se mu mohla podívat do očí, všimla jsem si, že brečí.

"Ty žiješ!" Usmál se a pohladil mě po vlasech.

"Ano, žiju.." Řekla jsem.

Byla jsem strašně šťastná, že se mě zase dotýká. Zároveň jsem ale myslela na tu dívku, která se mi po zazvonění ozvala, místo něj.

David vyndal z kapsy peníze a podal je té slečně u kasy.

"Zbytek si nech" Řekl jí a táhl mě ven.

"Počkej, ještě kufr!" Ukázala jsem na můj kufr u stolu.

David ho popadl a vyběhl se mnou ven.

"Kde jsi byla? Jak tě našli? Proč ses neozvala? Jak jsi se sem dostala? Jsi v pořádku?" David mě zahrnul tolika otázkami a já nevěděla, co mu říct.

"To je na dlouho.." Odbyla jsem ho.

"Tak půjdeme ke mně" Navrhl a opět mě táhl k cihlovýmu baráku.

Odemknul a vydal se ke dřeveným dveřím, které začal odemykat. Vešel a já ho následovala. David položil můj kufr a zul si boty. Udělala jsem to samé a následovala ho do (nejspíš) obývacího pokoje. Musím říct, že to tam měl opravdu hezké. David mě lehce "hodil" na sedačku a sedl si vedle mě.

"Tak mluv" Pobídl mě a upřímně se usmál.

A tak jsem začala...