Upírčin služebník - zastaveno

13.Kapitola - Ten, jenž přijímá svůj úděl - část IV.

     „Další otravný den v otravné škole s otravnými spolužáky a s otravnou Luciou!" bědoval si v duchu Thomas, který seděl v lavici přímo vedle ní. „Doteď jsem měl krásný klídek, ale po tom co mě donutila, abych jí odsunul židli jako zatracenej služebník, mi ostatní nedaj pokoj a budou si ze mě akorát furt utahovat. Bože! Tahle škola bude snad ještě příšernější než doposud. Už to jak na mě teď pokukují, mi stačí. Stačí, když si jich nebudu všímat, ale pochybuju, že ONA mi dovolí přečkat to tady v klidu," stěžoval si a zarýval svůj zrak do té, které to vše připisoval za vinu. Hodiny opět ubíhaly v naprosté tichosti, jen tu a tam si na ty dvě zvláštní osoby někdo poukázal a občas tu a tam někdo něco pošeptal spolužákovi. Přestávky byli však naprosto opačného rázu, všichni si na ně ukazovali a šeptali si mezi sebou všemožné pomluvy či historky. Přišla hodina tělocviku a ještě než se na ni vydali, jej Lucia varovala. „Nedělej žádný hlouposti," a odebrala se do dívčích šaten.

    Thomas se začínal pomalu svlékat do spodního prádla, aby si mohl obléct sportovní úbor. V šatně byla jako vždy poměrně živá nálada a teď mimo dosah Lucii ještě více zesílily poznámky na předešlé události. „Hej Thomasi, nechceš mi trochu přeleštit boty? A co kdybys mi je rovnou obul, když si ten sluha?" „Měl bys to udělat nebo tě zase ta tvoje panička zmlátí!" „Fakt děsně ubohý!" „Jo no takhle si nechat naložit od ženský, tomu říkám ubohost," vysmívali se mu, zatímco si jich snažil nevšímat. Začal si vyhrnovat triko, aby si jej také převlékl, když v tom najednou všechen posměch ustal. Nechápal co se to se všema dělo, chvilku je jen zmateně sledoval s otráveným pohledem, ale po chvilce si všiml, že se všichni upřeně dívají na něj. Chvatně se podíval na svůj hrudník, kam oči všech tajemně směřovali, a sám zamrzl překvapením. Na jeho hrudníku byla veliká kruhová jizva, naprosto kopírující onu ránu, kterou mu Lucia zasadila na záchodech. Jizva byla ošklivě zkroucená, zrohovatělá a v průměru dobrých snad deset centimetrů veliká. „Teď, když o tom uvažuji, vlastně jsem si ze strachu to místo jedinkrát za celou dobu neprohlédl. Dokonce ani ve sprše ne. Je zvláštní jaké věci dokážeme úmyslně přehlížet. Je to ale opravdu ošklivá jizva, a pak že se všechno zahojí." Uvažoval překvapený Thomas a teprve až za okamžik se zvládl vzpamatovat, alespoň natolik, aby si navlékl sportovní triko.

    „Vypadáš nějak sklesle. Copak se stalo?" optala se Lucia, když se zrovna dívčí skupina střetla s tou chlapeckou. „Jen mě něco překvapilo," odpověděl ještě stále rozladěný Thomas a držel si křečovitě triko v místě jizvy. „Neříkej, že sis toho všiml až teď? Ty jsi opravdu pomalej," řekla udiveně Lucia a pokračovala se svojí skupinou dál. „Všichni se seřaďte a podle jmen budete nastupovat na běžeckou dráhu," oznámil učitel tělocviku. Dneska měla totiž Thomasova třída běhat na sto metrů. Zrovna v tomhle Thomas příliš zdatný nebyl, spíše měl radši delší tratě na vytrvalost, ale ani v nich nebyl jedinečný nebo se o to alespoň nikdy nepokoušel. „Dobrá nastoupí si Dave Koron, Melou Deviak, Kirato Derivei a Thomas Levingstone," vyvolal učitel žáky, aby se připravily každý na svou běžeckou dráhu. Dave byl průměrným běžcem podobně jako Melou, ale Kirato byl nejrychlejším sprinterem ve třídě, takže výsledek byl předem všem jasný. „Připravit, pozor, teď!" zaznělo tlesknutí a všichni se vyřítili na druhou stranu stometrového úseku. „Nemám rád krátký tratě, nikdy mi to moc nešlo, mám radši.... Cože?" podivil se Thomas, byli ve třetí čtvrtině trati a před ním nikdo nebyl, ani Kirato. Kouknul se vedle sebe a uviděl Kiratův zpocený obličej, jak ze sebe vydává všechno, ale přesto jej nemůže předběhnout, ba dokonce mu sotva stačí. „Nejsem unavený, nebolej mě nohy, dokonce bych mohl běžet rychleji. Vypadá, že upíří tělo je přeci jen něco jiného. Proto mě Lucia varovala. Měl bych zpomalit? Bude divné, když porazím nejrychlejšího žáka v naší třídě? O kousíček přece vyhrát můžu." Rozhodl se, udělal tři bleskové kroky a byl v cíli s rekordním časem. „Jsem upír a mám tělo, jež je limitováno pouze mou vlastní snahou a odhodláním. Můžu zesílit, skutečně zesílit, aniž bych byl limitován. Jenže proč bych měl chtít zesílit? Proč mám pocit, že musím zesílit?".......