Písařka

1.

„Nezapomeň si klíče!" křičela na mě Laurel, má spolubydlící, ale já jí odpověděla ledabylým mávnutím ruky. Nezvykle rychlím krokem jsem opustila náš byt a jediné, co jsem vnímala bylo tikání ručiček na mých hodinkách.

Dvacet minut zpoždění, Grump mě zabije, pomyslela jsem si a z rychlého kroku se stal běh. Nohy mě vedly nejkratší cestou k zastávce metra a já doufala, že mi i tentokrát promine. Nesměla jsem dostat vyhazov, ne už zase.

V kapse mi zadrnčel mobil a já ho jedním rychlým pohybem vytáhla a přijala hovor.

„Ano?" zafuněla jsem a prodírala se ulicí plnou lidí, kteří spěchali stejně jako já.

„Lexie kde jsi? Víš, že na tebe má Grump spadeno. Snažím se tě krýt, ale asi se mi to nepovede. Náš šéf mi neuvěří, že je ti každý druhý den špatně a proto chodíš pozdě. Mohla bych mu napovídat, že jsi těhotná, bylo by to rozumné řešení, ale pak by sis musela adoptovat dítě a..." vykládala moje kamarádka a zároveň kolegyně.

„To nebude zapotřebí Suse. Zkus něco vymyslet a já jsem za deset minut tam," slíbila jsem jí.

Deset minut, no to jsem zase jednou něco plácla. Už jen metro samo o sobě jelo čtvrt hodiny a já před sebou měla ještě několikaminutový pochod. Mohla jsem samozřejmě vzít zkratu, ale ta byla víc než riskantní. Musela bych přeběhnout čtyřproudovou cestu. Nakonec jsem se rozhodla pro nebezpečnou zkratku a odbočila z pěší zóny k hlučné silnici.

Stihla jsem se sotva přiblížit k vozovce a v tom, těsně vedle mě, projelo auto. Jistojistě překročilo povolenou rychlost, ale to řidiče v nejmenším netrápilo. Ani to, že vjel do kaluže a většina vody skončila na mě.

„Kreténe!" neudržela jsem jazyk za zuby a hlasitě zanadávala, když na mě nežádaná sprcha dopadla. Musela jsem vypadat jako zmoklá slepice.

Řidič mě zřejmě slyšel a zvědavě vyhlédl z okénka, ale jen na malý okamžik, pak znovu pokračoval v jízdě.

...

Do budovy kde jsem pracovala jsem se dostavila s hodinovým zpožděním a můj šéf Grump mě už čekal.

„Slečno Joustenová, víte kolik je hodin?" zeptal se nevrle.

Rychle jsem hledala něco, co by mi řeklo kolik doopravdy je a v rychlosti jsem si nevzpomněla na hodinky na mé ruce.

„Musím vám připomínat, že zde jste jen z mé dobré vůle a mám mnoho kandidátů, kteří by se o vaše místo poprali?"

V duchu jsem se zasmála, kdo by chtěl dělat sekretářku v knižním nakladatelství? Ale já tu práci potřebovala, ať už byla sebehorší.

„Už se to nebude opakovat," slíbila jsem a on mě nechal projít.

Posadila jsem se za stůl, kde už ležela hromada papírů, které jsem měla vytřídit. Chvíli jsem se tím vším prohrabovala. Pak jsem z chodby uslyšela hlas dalšího zaměstnance, který přišel pozdě.

„Williame," pozdravil ho Grump a přátelsky si potřásli ruce. No samozřejmě, když on přijde se zpožděním, tak je vše v pořádku, ale když si přispím já, všichni dělají jakoby se měl zbořit svět.

William prošel kolem mojí kanceláře a hned využil toho, že jsem v ní seděla.

„Joustenová dal bych si kávu!" objednal si pití a kdyby za ním nestál Grump poslal bych ho někam.

Se zatnutými zuby jsem mu udělala cappuccino a donesla ho mu.

„Nestihla jste se osušit po raní sprše?" narazil na to, že jsem měla úplně promočené oblečení.