| » Léčba láskou « | VADAK | ✔ by maysonnie

D V A

Probudila jsem se v nemocnici. Ležela jsem na nemocničním lůžku. Měla jsem fobii z těch všech hadiček a podobných věci a tak jsem se podívala na ruce a na nohy, jestli do nich nějaká taková hadička není zapíchnutá. Žádná tam nebyla. To bylo znamení toho, že se mi nestalo nic vážného. Vlastně jsem nevěděla, co se mi vůbec stalo. Ale bylo mi na nic, strašně mě třeštila hlava a pořád jsem musela myslet na rodiče.

Po čtvrt hodině se otevřely dveře a do pokoje elegantně nakráčela zdravotní sestřička v jejích patách s mámou a tátou. Chvíli jsem doufala, že se to všechno mezi nimi urovnalo.

„Tak tady ji máte," usmála se sestra na mě sestra a pak hodila úsměv i na mámu s tátou. Táta se na ni přihlouple zazubil a máma se jenom znechuceně ušklíbla.

„Holčičko naše!" přiběhla za mnou máma rychlým krokem, „měly jsme o tebe takový strach. Jsi v pořádku?" starala se.

„Mami, nemůžu vědět, jestli jsem v pořádku, když vůbec nevím, co se mi stalo," vysvětlila jsem mámě a hned potom jsem se podívala na tátu, „Ahoj tati," usmála jsem se. Sestřička mezitím ladným krokem odešla. Táta se za ní ohlédl.

„Ahoj," sedl si na mou postel, „jak to, že nevíš, co se stalo?" Máma se na tátu podívala, jako kdyby byl natrvdlý.

„Prostě si to nepamatuju. Jediný, na co si vzpomínám je to, jak jsem ve škole spadla ze židle."

„Doktoři nám říkali, že jsi prý jenom omdlela. Ten tvůj učitel na biologii tě sem tak před třičtvrtě hodinou přivezl. Říkal, že jsi spadla na zem a nejspíš ses uhodila do hlavy. Fakt si na nic nepamatuješ?"

„Ne, fakt ne."

„Prý to vůbec není vážné, naštěstí. Nechají si tě tu přes noc na pozorování, a pokud bude všechno v pohodě, zítra půjdeš domů. Chceš, abychom tu s tebou zůstali přes noc?"

„Ne, to je v pohodě. Jenom mi přivezte z domů mobil a noťas. Umřela bych tu nudou," poprosila jsem je unaveně.

Když odcházeli z nemocničního pokoje, nemluvili spolu. Jak strašně moc mě to štve a mrzí. Máma se na mě usmála a zabouchla dveře.

Po čtvrt hodiny už byl u mě na pokoji zase táta s mým notebookem a mobilem v ruce.

„Díky, tati" poděkovala jsem, „A tati?"

„Ano, Luci?"

„Kdy se mámou konečně přestanete hádat?" otázala jsem se stydlivě s knedlíkem v krku a se strachem, co táta odpoví a jestli se na mě nenaštve. Ale nenaštval se.

„To je těžký. Víš, jaký to teď mezi náma je. A jen tak to neskončí. Je to prostě rodinnej problém, kterej se jen tak nevyřeší."

„Já to chápu, ale už mě to prostě štve a mrzí, tati. Řeknu ti upřímně, že jsem si kvůli tomu hodně pobrečela, a jsem kvůli tomu dennodenně nervózní a kazí mi to den, mám psychický problémy a nemyslím na nikoho jinýho než na vás dva. Jsem z toho fakt zničená. Pochop mě. Pochop i Áju. Tý to určitě taky vadí. Přestaňte se hádat, už jen kvůli nám." Rozbrečela jsem se, vylila jsem mu své srdce a padla mu do náručí.

„Pro vás udělám všechno, co můžu. Mám vás tak rád," objal mě pevně mě a stiskl, „a vaše matka určitě taky."

„Víš tati," podívala jsem se na něj, „já si myslím, že jsem neomdlela jen tak. Myslím si, že to bylo kvůli vám."

× × ×

No a měla jsem pravdu. Po třech dnech se zjistilo, že to nebylo žádné omdlení, ale psychické zhroucení. Já jsem to tušila. Proto se mi před tím, než se mi udělalo černo před očima, viděla ty rodičovské hádky. Přála jsem si, aby zrovna tohleto, co se stalo, přimělo mé rodiče se konečně nehádat a usmířit se. I když to byl fakt blbý důvod a měli by se přestat hádat i normálně, bez důvodu, už jenom kvůli nám dvěma, mě a sestře, jak jsem řekla tátovi.

Moje přání se ale nevyplnilo, jako vždycky. Má přání se skoro nikdy nevyplní. Až teda na jedno velké přání, které se mi vyplnilo před třemi lety, kdy jsme byli na dovolené na Mauritiu. Přála jsem si plavat s deflíny. To se mi vyplnilo a jsem za to doteď moc ráda, je skvělý vzpomínat na tak úžasný zážitek.

Rodiče se přestat nehádali. Spadla jsem kvůli tomu do ještě větších úzkostí a depresí, protože to vypadalo tak, že když se rodiče kvůli mně přestat nehádali, neměli mě rádi. Bylo to to nejhorší období v mém životě. Oběma rodičům jsem se s tím několikrát svěřovala, a protože máma věděla, že se jen tak neudobří (táta v to pořád ještě doufal, teda aspoň jsem to pochopila z toho, co mi říkal, když jsme si povídali), tím pádem i mé trápení neskončí, zapsala mě na terapeutická sezení s lidmi s psychickými problémy.

A tak tu teď sedím na židli v kroužku na mém prvním terapeutickém sezení. Zatím jsme se jenom navzájem představili. Přede mnou seděla vedoucí sezení, jmenuje se Martina. Docela sympatická paní středního věku s plavými vlasy.

Všichni se mi zdáli tak nějak normální, ani bych do nich neřekla, že mají, nebo měli psychické problémy. Potom tu byl ale jeden zajímavý kluk. Představil se jako Vadim Tkačenko. Vtipné jméno.