Lost

11.Kapitola

Den ode dne jsem měla pocit, že si konečně začínám připadat důležitě. Sourozenci se o mě začínali zajímat čím dál tím víc. Pomáhali mi, mluvili se mnou. Fungovali jsme skoro jako rodina. Bylo to jako vystřižené z nějaké reklamy na cereálie. A můj sen byl opravdu už jen na dosah.
Zase jsem stála na hřbitově a tupě zírala na tajemnou a nedobytnou hrobku. Už párkrát jsem si sama pro sebe říkala, že začínám být tak trochu posedlá. Asi to zapříčinila ta moje touha po vlastním těle. Ne, že bych si na tohle nezvykla, ale nebyla jsem to prostě já. Jenže ne všechno je prostě jen tak jednoduché, jak jsem si postupně všímala. „Je to na nic." Unaveně a zároveň trochu naštvaně jsem si prostě sedla na zem. Tyhle moje pubertální výlevy byly na denním pořádku a ostatní si na to nějak zvykli. „Nebuď tak pesimistická. Však na to přijdeme." I když Freya byla podle všeho taky z toho už dost zmatená, nedávala to na sobě znát tak moc jako já. Bylo to pořád dokola a nikdo z nás nedokázal přijít na to, co je špatně. Ale přece jenom se zdálo, že bylo něco trochu jinak. Tenkrát, když jsem se poprvé chtěla sama dostat dovnitř, bylo to, jako bych se snažila provrtat skrz chladnou skálu. Pak, když se ale ocitl v mé přítomnosti Klaus, kamenné dveře do hrobky se o něco pohnuly. A stalo se to pokaždé, když jsem kolem sebe měla někoho ze svých sourozenců. Čím víc jich v mé blízkosti přibývalo, tím blíž mě hrobka pouštěla. Pořád to ale nebylo dokonalé. Přepadala mě taková divná úzkost. I přes to, že jsme se snažili, docházelo mi, že jenom snaha nebude v tomhle případě stačit.
„Přece by ses nerozbrečela, sestřičko." Trhla jsem sebou a natočila hlavu tím směrem, odkud jsem zaslechla, pro mě cizí, hlas, který mluvil na mě. Chvíli jsem přemýšlela, kdo to je. Ale díky tomu, jak mě oslovil, mi bude hodně blízký. Ještě než ze sebe stačím vysypat smysluplnou větu, předběhne mě Rebekah, kterou tenhle návštěvník svým chováním ani moc nepřekvapuje. „Snaž se být trochu citlivější, Kole." Vyřčení jeho jména mi způsobí úsměv na tváři. Další z mých sourozenců si mě našel. Jen těžko jsem skrývala radost. Vstala jsem ze země a oprášila se. „Ehm... Jsem Bethany. Ale to asi víš." Kousnu se lehce do rtu a zamrkám nejistě očima, když se snažím o nějaký kontakt. Kol se pobaveně zasměje a kývne. „Ty si ta, kterou naše matka pěstovala ve skleníku?" Sice to asi měl být, jako nějaký vtip, ale nějak nevím, zda se mám v tuhle chvíli smát nebo ne. „To stačí." Naštěstí ho tak nějak umlčí Klaus, který zřejmě humor našeho bratra zná. Vlastně mi ten vtip došel až po chvíli. Občas si říkám, že jsem v dětství musela spadnout na hlavu nebo do mě Esther cpala nějaké drogy. Nenápadně se nad tím pousměju a raději to už nevytahuji. Zase je nějakou dobu ticho a s Freyou se snažíme z knih vyčíst, jak dál. Na okamžik se porozhlédnu a uvědomím si jednu důležitou věc. „Začíná se to tu plnit." Prohodím docela spokojeně. Samozřejmě, že mám na jazyku otázku, co se týče ostatních, co tu nejsou. Ale zatím o tom mlčím. „No vidíš, já ti to říkala. Teď už to nebude tak těžké." Freya se mě snaží nějak uklidnit. Možná to bere, jako samozřejmost. Možná má k tomu své důvody. „Jasně. Ještě Elijah a Finn. Ale jo, to půjde." Sice tyhle informace měly nejspíše patřit jenom mě, ale asi jsem si zvykla na občasné schizofrenické rozhovory sama se sebou. Proto všechno, co si myslím, říkám i nahlas, aniž bych se nějak pozastavovala. Najednou mě z mých myšlenek vytrhne až Kolův smích. Kouknu se jeho směrem a to udělají vlastně i ostatní. „Nechci vám nějak kazit vaše idylické představy. Ale docela rád bych viděl, jak budete přesvědčovat Finna." Prohodí pobaveně a já se mírně zamračím. Ale ne naštváním, spíš přemýšlením. „Předpokládám, že tohle je akce proti naší matce. A do toho náš drahý Finn rozhodně nepůjde." Povzdychnu si a moje představy se zhroutí, jako domeček z karet. Ani Rebekah, Freya nebo Klaus nevypadají na to, že by je něco napadlo. „Jestli mluvíte o Finnovi, tak ten se drží u Esther." Zase cizí hlas, ale přes to tak moc známý. Byla jsem si úplně jistá, že tohle bude Elijah. Prohlížela jsem si ho dost nenápadně. Nechci, aby si o mně myslel, že jsem magor. „Tolik štěstí v jednom dni? To není možné." Putuje mi hlavou a své oči zaměřím na nově příchozího. „Co jsem říkal. Bude se držet matčiny sukně, asi navěky." Ozve se Kol znova docela posměšně. Na okamžik se strhne menší hádka, při které si připadám, jako bych tu ani nebyla. „Já si s ním promluvím." Odvážím se konečně něco říct a tím na sebe upozorním. „Nedovolím, aby si padla do rukou našeho psychopatického bratra." Reaguje, jako první Klaus. Líbí se mi jeho ochranitelská vlastnost. Lehce se pousměju. Tohle je snad poprvé, kdy okusím, jaké to je, když se mě snaží někdo upřímně chránit. Jenže s ním bohužel nemůžu souhlasit. „To je sice hezké, ale věřím, že se mi nic nestane. Dokážu to." Vlastně si nejsem jistá, jestli opravdu Finna přesvědčím, aby se přidal na stranu sourozenců a tudíž i mě. Na Klausovi jde vidět, že má k tomu další připomínku, ale naštěstí ho předběhne Elijah. „Bethany má pravdu. Zvládne to." Uvědomuji si, že si všichni najednou pamatují mé jméno. Je to až zvláštně krásné. „Zvládne to. Finn je sice trochu jiný, ale neublížil by jí. To vím určitě." K Elijahovi se přidává i Freya, které se ta myšlenka také zalíbila. A tak nezbývá nic jiného, než aby mi věřili i ostatní.

Od toho dne, co se Damon dozvěděl o tom, kdo byla doopravdy Jo, se něco změnilo. Už jen to, že se kvůli tomu jejímu prozrazení pohádal i se svým nejlepším kámošem. Ale nebyl na Bethany naštvaný. Ona vlastně nic protizákonného neudělala. Jen chtěla dostát spravedlnosti. To, že byla Mikaelsonová už nebral, jako něco strašného. Už pár dnů se jí taky chtěl ozvat a vidět jí. Nedokázal to pochopit, ale chyběla mu. A možná si trochu vyčítal, že se na ní tak vykašlal. Musel jí říct, že pořád platí to, co si řekli ještě před tím, než způsobila ten poprask na plese. Když si na to zase vzpomněl, neubránil se pobavenému úsměvu. Ta holka měla něco do sebe. Nebála se a to se mu líbilo. A i když nevěděl, jak doopravdy vypadala, toužil jí poznávat blíž. Asi poněkolikáté v tomhle týdnu se natáhl pro svůj mobilní telefon, ale když ho napadaly slova, které by mohl napsat, zarazil se. Nebyl si jistý, zda Bethany měla pořád u sebe telefon od Jo. Ale napadlo ho úplně něco jiného. I před tím fungovalo, když jí sledoval a taky pak nakonec zjistil, co potřeboval. Tak možná i tenkrát mu to pomůže. Kopne do sebe whiskey a pak se prostě vypaří z domu.

________________

Nová kapitolka :)

Comment & votes potěší :)

Máme vás rády xox

SupernaturalGirl22 and Vee<3