Lost

9.Kapitola

Někdy si říkám, že mám občas dost neuvážené nápady. Nevnímám okolí, když si jdu za tím, co chci. Také zapomínám, že ne každý mě za mé prozrazení pochválí. A taky, že vždycky jednám dřív, než si stačím uvědomit, jaké to bude mít následky.
Po tom mém úžasném výstupu a promluvě s matkou, jsem se konečně vypařila z toho domu. Potřebovala jsem se projít a vstřebat to všechno, co se stalo. Asi bych měla být v depresi, že se mi vlastně skoro nic nepovedlo. Ano, viděla jsem konečně své sourozence a přiznala jsem se, kdo jsem. Ale ani s jedním jsem nemluvila. Možná to tak bylo lepší. Kdoví, co si o mě mysleli. A v depresi jsem vlastně až tak úplně nebyla. Těšilo mě to, že jsem se vzepřela matce. Musela jsem se usmát. Asi jsem vypadala jako blázen. „Tak a teď domů." Řekla jsem si a najednou jsem se zastavila. „Do prdele..." Vypadlo ze mě nešťastně a ze vzteku jsem kopla do kamínku, který se mi dostal do cesty. Díky těm mým emocím, které mě před nějakou chvílí uvnitř toho prokletého domu ovládaly, jsem úplně zapomněla na Ricka a Damona. I když Damon o mém malém tajemství věděl, až dneska jsem dala najevo, ke které rodině patřím. A co potom Rick... Věděla jsem už dopředu, že tohle bude pro něj hodně těžké. Bude to brát jako zradu. Lhala jsem mu a to se přece neodpouští snadno. Musela jsem se k tomu ale postavit čelem.
Netušila jsem, jak bude těžké, najít dva chlapi. Jako první jsem zkusila Rickův byt, ale nic. Dokonce ani bar nebyla ta správná stopa. Takže jediné místo, které přicházelo, jako další v úvahu, byl dům Salvatorů. Než jsem ale vešla dovnitř, přešlapovala jsem na místě pře vchodem a dodávala si odvahu. I přesto, že jsem nebyla malá holka, v některých situacích jsem se tak chovala. „Bethany, ty blázne, okamžitě se přestaň chovat, jako dítě!" Znělo mi v hlavě, jako nějaká vymyšlená modlitba. Proto jsem se opřela do velkých dveří a vešla s takovým tím vystrašeným výrazem dovnitř. „Ehm, ahoj?" Zkusila jsem se chovat přirozeně, což jsem asi po dvou vteřinách zavrhla a opět si v duchu sama na sebe vymyslela pár nových nadávek. Oba mě ihned zaregistrovali. Brala jsem to jako povel a pokračovala jsem dál. „Ještě než začnete nadávat, vyčítat mi mé chování a vyhánět mě, tak si mě prosím vyslechněte." Spustila jsem a odvážila se o další tři kroky blíž k nim. „Proč bychom to měli dělat? Ty ses taky neobtěžovala s tím, aby si nám nelhala." Konečně promluvil aspoň Rick. I když to znělo hodně odměřeně. Vlastně se na mě ani nepodíval. Damon mlčel a prohlížel si mě takovým zvláštním pohledem. Raději jsem pokračovala dál, ještě než jsem ztratila odvahu. „Já vím, nemyslela jsem. Teda vlastně jo, myslela, jenže asi ne tak, jak bych měla." Párkrát jsem se nadechla a pokračovala. „Nechtěla jsem vám ublížit. Nikomu. A ani teď nechci." Koukla jsem se na Ricka, jestli mě aspoň poslouchá. Ale vypadal, že je myšlenkami mimo. Ale ani to mě nezastavovalo a mluvila jsem dál a dál. Vyprávěla jsem jim o matce a o tom, jak mě držela zavřenou. Zmínila jsem se o mé smrti a pak o tom, jak mě Bonnie přivolala svým kouzlem do těla Jo. Pro mě samotnou to bylo těžké a bolestivé. Ale s nimi to ani nehnulo. Tedy ne tak, jak jsem si přála. Rick z ničeho nic vstal. „A bavila ses aspoň?" Prohodil a já se zatvářila trochu nechápavě. „Určitě ano. Vy Mikaelsonovi máte tohle odporné chování v krvi. Ničíte životy." Tohle mě zarazilo. Sice jsem byla Mikaelsonová, ale nic z toho bych nikdy neudělala. „Ricku, já tohle nechtěla. Omlouvám se. Já..." Chtěla jsem mu prozradit můj plán, ale zarazila jsem se. Přece jen jsem netušila, zda to bude možné. „Vypadni. V životě o tobě ani tvé rodině nechci už nic slyšet." Podíval se na mě a já se po dlouhé době opravdu rozplakala. Stačila jsem se podívat na Damona, jako bych u něj hledala nějakou podporu, ale nic neřekl. Věděla jsem, že tu nejsem vítána a už nikdy nebudu. Otočila jsem se a vydala jsem se pryč. Ale, než jsem opustila dům, stačila jsem ještě naposledy něco říct. „Je mi to líto. Obětovala bych svůj život, abych napravila vše špatné, co kdy udělala má rodina." Pak jsem z domu konečně zmizela.

Rick pořád nemohl uvěřit, že jeho Jo tu není a v jejím těle se roztahovala nějaká rozmazlená malá holka. Z toho plesu zmizel hned po tom, co se dozvěděl, jak to vlastně je. Nepočkal ani na další informace. Zuřil a měl chuť dokonce i zabíjet. Nezajímalo ho ani to, když se mu ta Bethany snažila vysvětlit, jak to myslela. Nevěřil jí. Ubližovalo mu hlavně to, že vypadala, jako Jo. Proto jí poslal nemilosrdně pryč. Svůj žal a bolest utápěl v alkoholu. Připadal si, jako by mu jeho láska znova umřela. „Kámo, v pohodě?" Zkusil to Damon, když viděl, v jakém stavu se jeho nejlepší kámoš nachází. Sám si o tomhle myslel své. Ano, věděl sice, že Jo není Jo. Ale taky jí varoval, že nesmí Rickovi ublížit. To, že byla Mikaelsonová, to byla další věc. „Co myslíš?" Rick stále koukal před sebe a lil do sebe whiskey. Damon si povzdechl. „Říkal jsem jí to." Sice si tohle řekl jen pro sebe, ale Ricka to zřejmě zaujalo. „Počkej. Ty jsi o tom věděl? Věděl jsi, že ona není Jo a nic jsi neřekl?!" Tentokrát se Rick prostě neudrží a jednu Damonovi vrazí. „Jsi pěkný hajzl, víš to?" Sykne vztekle. Neví, co ho teď štve víc. „Klid, kámo. Nevěděl jsem, že patří k té Původní rodině." Damon si otře ze rtu krev a snaží se bránit. Ale ví, že jeho kámoš má právo být naštvaný. „Hezká výmluva, Damone..." Dodá Rick chladně. Chce ještě něco dodat, ale nakonec nad tím mávne rukou, vezme do ruky další plnou láhev a pak prostě z domu odejde neznámo kam.

Z domu Salvatorů jsem se vydala někam pryč. Nevěděla jsem ale, kam bych měla jít. Vlastně jsem neměla ani kam. Na sobě jsem měla pořád šaty a v ruce jsem si nesla boty. Oči jsem měla opuchlé od pláče. Vypadala jsem asi strašně, ale nevadil mi to. Došla jsem do místního parku a klesla na lavičku. „Co já teď budu dělat?" Hlesla jsem potichu a rozhlédla jsem se. Teprve teď mi došlo, že jsem možná tím svým přiznáním všechno zkazila. „Takže ty jsi naše malá sestřička." Ozve se vedle mě a já leknutím skoro poskočím. „Já... No, jo jsem. Ale nikdo mi nevěří." Prohlídnu si ho, když si vedle mě sedne. Poznala jsem ho skoro hned. Byl to přece jeden z mých bratrů. Ten světlovlasý mladík, kterého jsme před tím s Damonem potkali v baru. „Nejsi nám moc podobná." Prohodí a lehce se pousměje. „No, to asi proto, že tohle není moje tělo. Vypadám jinak. Nějak podobně, jako Rebekah a Freya." Vysvětlím opatrně, ale přes to už trochu odhodlaněji. Dokonce se i usměju, protože poznám, že mě poslouchá. „Ehm, jsem Bethany." Podám mu ruku a konečně ve mně svitne malá naděje. „Niklaus. Ale klidně stačí Klaus." Stiskne mi ruku a mě se dostanou do očí slzy. Pak, ani nevím, jak mě to napadne, ho prostě obejmu. „Ani nevíš, jak jsem na tohle dlouho čekala." Zašeptala jsem a pak, když mě po chvíli jeho ruce objali, jsem spokojeně vydechla.

_______________

Ahooooj :3 <3 Ze začátku se chceme moc moc omluvit, že jsme se trochu opozdily, ale máme toho poslední dobou hodně. :( Jsme ale rády, že stále čtete a taky doufáme, že se vám povídka stále líbí :P :3

Votes & comments potěší :)

Máme vás rády xox

SupernaturalGirl22 and Vee♥