Lost

10.Kapitola

Konečně se mi po delší době zdálo, že se mi začalo i dařit. Když se můj bratr Klaus objevil v mé blízkosti a podal mi pomocnou ruku, připadala jsem si, jako malá část rodiny. Už jsem nebyla jen nějaká Bethany, kterou matka odtrhla od rodiny. Ale mohla jsem se konečně pyšnit tím slavným příjmením Mikaelsonová.

Už pár dní jsem bydlela v místním hotelu. Kam jinam bych asi tak šla. Rick dal jasně najevo, že mě nechce znát, natož vidět. Damon se na mě vykašlal a od toho incidentu se mi vůbec neozval. Byla jsem na něj docela naštvaná. Nerozuměla jsem tomu. Vždyť jsem přece neudělala nic tak špatného, aby se mě stranil. Když se o mém tajemství před několika týdny dozvěděl, vypadalo to, že mě nějakým způsobem bere normálně. Taky mi přišlo, že mi chce v něčem i pomoc. Ale asi jsem to viděla opět moc růžově. Možná ho štvalo to, že jsem ublížila jeho nejlepšímu kamarádovi. Každopádně na Damona jsem se už spoléhat nemohla. A moje pravá rodina? Tam jsem ještě tak úplně nepatřila. A navíc, nebylo by chytré lézt své matce znova na oči. No, popravdě jsem si ani nestěžovala. Vlastně jsem dělala to samé, co dosud. Chodila jsem na místní hřbitov a snažila se zjistit, proč mě ta zpropadená hrobka nechce pustit dovnitř. Občas mě navštívil i Klaus. Ze začátku jsem si hrála na stydlivku. Nevěděla jsem totiž, co říkat, jak se chovat. Ale zvykla jsem si. A při několikáté návštěvě už jsem se chovala, jako ta správná malá pubertální sestřička. Ale docházelo i na vážnější rozhovory. Vyprávěla jsem mu o všem. A on mi pak prozradil něco víc o rodině. Vlastně jsme po nějaké době zjistili jednu důležitou věc. Ke každému z nás pociťoval nenávist jeden z rodičů. Proto jsme se dokázali pochopit. A to bylo to hlavní.

„Rebekah se na tebe ptala." Promluvil z ničeho nic Klaus a já se na něj překvapeně podívala. Celé odpoledne jsme seděli nad knihami a hledali odpovědi na ten můj problém. Byla jsem celkem zoufalá a ztrácela jsem veškeré naděje, že se ještě někdy projdu ve svém původním těle. Ale tahle informace mě tak nějak zahřála u srdce. Nejraději bych byla, kdybychom konečně mohli být všichni spolu, jako rodina. Ale na to, abych třeba něco málo naznačila, jsem se ještě trochu obávala. „Vážně? A co jsi jí řekl?" Zajímalo mě totiž, jak o mé osobě Klaus mluví. Nebylo přece jednoznačné, že si mě oblíbil. Třeba se mnou trávil čas jen proto, abych neohrožovala rodinu. Takové pesimistické myšlenky mě pronásledovaly poslední dobou pořád. Klaus to na mě nejspíš poznal, protože se pobaveně usmíval. „Možná by bylo lepší, kdyby ti to řekla sama, Bethany." Vyslovil moje jméno a já se málem rozpustila štěstím. Tohle jsem ale ihned skryla a tvářila jsem se, tak nějak pohodově. Kývla jsem a se spokojeným úsměvem jsem se vrátila k hledání. Až po nějaké době mi došlo, co ta poslední informace znamenala a co tím chtěl Klaus naznačit. Zase mě popadl schizofrenický záchvat, když jsem skoro vyskočila z postele na nohy. „Moment. Rebekah mě chce vidět?" Chovala jsem se, jako dítě, kterému musíte vše vysvětlit minimálně třikrát, než to pochopí. A vzhledem k tomu, že jsem teď vypadala, jako dospělá žena, bylo to ještě víc směšné. „To už jste snad stihly. Teď byste si mohly třeba...já nevím. Popovídat?" Klaus mi schválně odpovídal, jako by mluvil s mentálně zaostalým jedincem. A bylo vidět, že se baví. Já jen protočila oči a mírně do něj strčila. Nevím, jestli to nebylo moc brzy, ale z jeho dalších reakcí jsem usoudila, že postupně začínám získávat post oblíbené mladší sestřičky. Tohle bylo to, co mi scházelo. Teď už jsem se vzdávat rozhodně nechtěla.

Tak, jak Klaus slíbil, tak se v mé blízkosti objevila Rebekah a také Freya. Obě moje sestry byly úžasné. Konečně jsem začala zjišťovat nějaké podobnosti, co se týče vzhledu. Při některých jejich gestech, jsem si připadala, že se snad koukám do zrcadla. Znova jsem jim také převyprávěla svou smutnou minulost. Zauvažovala jsem, že si to vyprávění snad nahraju. Protože představa, že tohle budu muset absolvovat ještě asi třikrát, mi přišla příšerná. Sice jsem se naučila tohle vstřebat, abych pořád dokola nevyplavovala potoky slz, ale i tak to nebylo nejjednodušší. „Esther je fakt odporná mrcha. Ta neměla mít nikdy děti." Reagovala Freya dost naštvaně a Rebekah mi soucitně tiskla ruku. „To je pravda. Ale zas bychom neexistovali." Řekla jsem to, co jsem si sama myslela. Ano, svou matku jsem nenáviděla. Ale zas jsem díky ní získala život a skvělé sourozence. „To je pravda, Beth. Ale děkovat jí teda rozhodně nebudu." Dodala Rebekah a tím se mnou vlastně souhlasila. „A co ostatní? Ne, že bych nebyla ráda, že mám vás dvě a Klause. Ale přála bych si poznat všechny." Vyslovila jsem z ničeho nic své pošetilé přání a jemně se kousla do rtu. Rebekah a Freya se na sebe podívaly, jako by ani jedna nechtěla nic říct. „No, u Kola si nejsme moc jisté. U něj vlastně nikdy nevíš, co myslí vážně a co ne. Ale podle mě nebude proti, aby tě pak poznal." Jako první začne mluvit Rebekah. Já jen chápavě přikyvuju, ale jinak jí nepřerušuju. „Elijah je nejspíš opatrný. A u něj musíš na sto procent dokázat, že jsi opravdu naše sestra. Ale pak tě přijme taky v pohodě." Najednou se Rebekah zastaví a koukne na Freyu, která pak pokračuje. „Nejtěžší to bude s Finnem. Je fajn, hodný. Ale nějak si usmyslel, že Esther je bez jakéhokoliv provinění." Nechápavě se zamračím. „Jak to myslíš?" Není mi totiž jasné, proč by někdo měl rád někoho, kdo si to nezaslouží. „Prostě Finn naší matku zbožňuje." Tím to Rebekah asi úplně dodělala. „Ehm... Docela se bojím vyslovit nahlas ty šílené představy, které mi teď proběhly hlavou." Rebekah i Freya se po té poznámce prostě neudrží a začnou se nahlas smát. „Ne, panebože. Tak jak si myslíš, to opravdu není." Snaží se to Freya nějak zachránit, ale mě stejně ty nechutné představy neopustí. „No, to doufám. Bylo by to totiž doooost zvrácené." Prohodím nakonec a nepříjemně se otřesu. „A co to, vlastně zkoumáš?" Začne listovat v jedné z knih, které mi leží na stolku, Freya. „Chtěla bych konečně zpátky své tělo." Prozradím a na obě se podívám. „Vlastně nejspíš vím, kde je. Ale nedokážu se tam dostat. Zkoušela jsem snad všechno." Dokončím svou myšlenku. Na obou mých sestrách je vidět, že přemýšlí. „Nic není přece nedosažitelné. Musí to nějak jít." Freyu nejspíš něco napadlo. Jsem ráda, že mám konečně další pomocníky. Takhle se můj sen čím dál tím víc plní. „Ale ještě je tu jedna věc." Vzpomenu si na slib, který jsem dala sama sobě, že vrátím Jo a tak si snad nějak spravím tu pokaženou reputaci u Ricka. Převyprávím oběma svou představu. Ani jedna mě vlastně nechápe, ale zároveň mě obdivují za mou netypickou lásku a vděčnost někomu, kdo mi může být vlastně naprosto ukradený.

_______________

Nová kapitolka :) :3

Votes & comment potěší :)

Máme vás rády xox

SupernaturalGirl22 and Vee♥