Děti živlů

Rozbrečená

"Elizabeth?" Řekne někdo já prudce zvednu hlavu. Spěšně si utřu slzy a snažím se uklidnit. Nechci vypadat takhle ne před ní.
"Viktorie...Ahoj."vyslovím to, jako by jsem se zrovna narodila a poprvé se nadechla. Dívka se na mě jen zamyšleně podívá. V rukou drží spousty knížek. Zahlédnu nějakou literaturu a pár učebnic. Bezeslova si ke mně přisedne a všechny ty knihy položí na schody.
"Nejsi jediná kdo chodí do knihovny." Řekne a upřeně si mě prohlédne.
"Jo, pár nás je." Vydechnu.
"Je mi líto to co se stalo mezi tebou a Calebem, ale byl to blbec."řekne Viki tak, že jí to vlastně vůbec líto není."Ale vypadala jsi vesele, když jsi naposled seděla na těhle schodech."
"Co?!" Vytřeštím na ní oči."Ty jsi tu byla?"
"No jasně, přece nemá Caleb celou knihovnu pro sebe. Navíc toho vína jsi vždycky vypila víc než on a tak sis mě třeba nevšimla." Pokrčí rameny Viki, jako by to bylo samozřejmé.
"Netušila jsem, že jsi takový špión..."zamumlám trochu naštvaně. Jestli ji tam Caleb viděl, mohl mi to říct.  Nemusela mě vidět jak se opíjím vínem.
"Jen mám ráda knížky, ale proto jsem za tebou nešla..." řekne a dramaticky se odmlčí." Všimla jsem si toho kluka,co ti sahal na spánek...Sem..." řekne a dotkne se mě na hlavě. Při její dotyku se mi rozpálí hlava. Bolestně vyjeknu a snažím se zahnat tu příšernou bolest s mé hlavy. Je to jako by mi někdo vpaloval olovo do mozku.
"Přesně jak jsem si myslela." Zajásá Viktorie nadšeně a otevře nějakou učebnici.
"Myslela?! Vždyť to hrozně bolí, to tě to těší?" Vykřiknu, ale Viki mě ignoruje. Nalistuje nějakou stránku a začne mi předčítat.:"Při takzvaném přenesení živlu se později mohou objevit bolesti hlavy. Tato bolest potrvává do té doby než si tělo zvykne na novou sílu. Nejčastější popisy bolesti jsou:pálení v hlavě, ledová bolest, nebo dokonce vytlačování vzduchem mozek ven. Tyto bolesti jsou samozrejmě jen psychickým účinkem kouzla. A dali by se popsat jako jeden z vedlejších účinků..."
"Počkej. Cože? Myslíš, že mi přenesl ten kluk svůj živel?!" Přeruším ji. Viktorie prudce zakroutí hlavou.
"Ale ne. To není fyzicky možné, ani psychycky..." dívka se na chvíli zamyslí a pak řekne. :"Podle toho co jsme se učili, ti mohl předat jen část své síly."
"Proč by to dělal?" Zasměju se. Ani mě neznal a předal mi sílu?
"Třeba má rád červenou..." zasměje se Viktorie a dotkne se mých vlasů. Skoro odskočím, když uvidím jak moc zčervanali. Nová podoba mých vlasů se krásně míchá s červenou, která jakoby vyrůstala z konečků vlasů.
"...a nebo je jen hodnej a dal ti svoji sílu. Každopádně se mu to nepovedlo. Máš ty vedlejší účinky a to by se třeťákovi nemělo stát."
"Ty jsi nějaká chytrá... To se učíš napřed, aby jsi pak mohla zachraňovat svoje spolužačky?" Řeknu a koutkem oka jako bych zachytila pohyb.
"Ne... Ale prověřuju si to co vidím."
"Jsi chytrá jako ta Hermiona... Z Harryho Pottera." Znovu to zahlédnu a podívám se mezi police na knihy. Někdo tam stojí. Je zahalen ve tmě a nehýbe se. Nervózně zamrkám.
"Harry Potter? To neznám..."
"Napsala to ženská, co neovládá živly. Je obyčejná, ale hezky píše." Znovu se postava pohne.
"Hej!" Zakřičím. "Kdo jsi?" Osoba se pohne k nám. Vyjde na světlo a já tiše výdechnu. Je to Caleb. Jeho zlaté vlasy se zalesknou jako kdyby byli samo světlo. Jeho oči nás obě propalují tím tajemným pohledem. Najednou zase cítím tu touhu po něm. Ještě jednou okusit jeho rty.
"Ahoj." Řekne a dojde k nám.
"Nazdar." Řekne Viki a koukne se na mě. Upřeně zírám na Caleba, jako by to byl anděl.
"Můžu si sednout k vám?" Řekne nenuceně a použije ten svůj odzbrojující úsměv.
"Ne." Řekněme s Viki naráz. Opadne ze mě ta jeho nádhera a vidím zase kluka, co je jen namyšlený.
"Já už stejně jdu pryč."řeknu a začnu se zvedat.
"Elizabeth počkej prosím." Chytne mě Caleb za paži.
"Co chceš?" Zašeptám k němu, ale neotočím se.
"Jen ti to vysvětlit... A omluvit se ti." Řekne naléhavě, ale jakoby se zakoktával.
"Omlouvat se nemusíš a to, že střídáš holky jako spodky, mi dávno došlo." Procedím mezi zuby a rychle se otočím k němu. Chci ho zprvu zasypat urážkami, ale pak si všimnu jeho ublíženého pohledu.
"Eliz, zkrátka promiň. Nick říkal, že..."
"Nick? Ten se do tohohle vůbec neměl co motat. Jediný, co udělal dobře je, že ti jednu vrazil." Skočím mu do řeči a vztek se ze mě začne chrlit jako o závod. Jsem naštvaná na Caleba i na Nicka a dokonce i na Viki, která s touhle hádkou nemá vlastně nic společného.
"Nickolas jen strká nos do cizích vztahů a furt má potřebu mě chránit... Na párty mi akorát ušetřil klouby."
"A to tě nezajímá, že se potom Nick skoro zhroutil?! V ten den málem skočil z mostu!!" Zakřičí na mě. Vyděšeně na něj zírám. Co? Nickolas, že se chtěl zabít? Nejsem schopna slov a Viktorie jakoby také zamrzla. Obě zíráme na Caleba, kterému postupně dojde, že tohle jsme nevěděli.
"On... Hold..."začne se zadrhávat Caleb."Miloval tě a když viděl jak jsi zamilovaná do mě a ne do něj..."
"Takže Nickolas se zhroutil kvůli mně." Vyslovím nevěřícně.
"Spíš ztratil naději... A to ho přimělo jít na ten most." Caleb si oddechne, jako by řekl tu nejtěžší věc na světe. Vrhnu pohled na Viki a pak znovu na Caleba. Za pár vteřin začnu odcházet.
"Musím ho najít..." zamumlám a rozeběhnu se z knihovny. Nesmí se trápit kvůli mně. Prostě nesmí!

Prudce zabočím a rozhlédnu se po chodbě. Možná bude ještě v kuchyňce. Vydám se tam. Otevřu dveře, ale nikdo tam není.

"Do háje." zakleju si pro sebe a vydám se do jeho pokoje. Tiše doufám, že tam nebude Brendn. Chci tam Nickolase zastihnout samotného. Rázně stoupám po schodech a když se ocitnu před velkými dveřmi, které vedou do klučičích pokojů, zarazím se. Co vlastně chci Nickovi říct? Vyletí mi myslí a pak tu otázku odložím. Vymyslím to potom. Zatáhnu za kliku a přede mnou se objeví dlouhá chodba s dveřmi. Naštěstí na ní nikdo není. Zkouším si vzpomenout na číslo jejich pokoje. Snad 152?

Ocitnu se před hledanými dveřmi a znovu se rozhoduji, jestli vstoupit. Zaťukám a začnu si nervózně štípat krk. Uslyším kroky a dveře se otevřou. Rozbuší se mi srdce.

"Nicku!" vydechnu úlevou, že to není Brendn. Nickolas se na mě usměje, ale pak jeho pohled potemní.

"Eli, ty jsi brečela?" řekne starostlivě a pustí mě dovnitř.

"Nicku, řekni mi, chtěl jsi se..." zadrhnu se. "Chtěl jsi se někdy zabít?" dořeknu a do očí se mi znovu hrnou slzy. Nickolas na mě vyděšeně zírá.

"Jak to víš?"

"Caleb mi to řekl."

"Ano chtěl... A nebýt Caleba nebyl bych tu." řekne smutně a pak mi převypráví celý příběh. Při každém jeho slovu si víc a víc štípu krk. Tohle je hrozné!

"Elizabeth já tě miluju..." řekne nakonec. Vůbec nevím co mám říct. Zrovna mi vyznal lásku a já mlčím! To jsi teda dokonalá Eli! "A neštípej si ten krk." usměje se na mě a dotkne se mé ruky. Odendá ji pryč a já se zachvěju. Projede mnou vlna elektřiny. Vždycky se o mě tak stará. Roztaju.

"Zrovna jsem ti řekl, že tě miluju a ty nic neřekneš?"

"Úplně jsi mě tím vším zaskočil..." zajíknu se. Do očí se mi vrhnou slzy. Ani nevím proč brečím. Jsou to slzy štěstí a zároveň smutku.

"Ale no tak..." řekne Nick a zabalí si mě do náruče." Neplač... To ti nesluší." pohladí mě po vlasech a já ho taky obejmu. Cítím z něj tu lásku. Vždycky jsem ji nějak cítila. Pokusím se zastavit slzy, ale pak jen zvednu hlavu. Pohlédnu mu do jeho temně hnědých očí. Přiblížím k němu obličej, až si oba dýcháme do tváře. Zavřu oči a spojím naše rty. Nickolas si mě přivine ještě blíž a zajede mi rukou pod vlasy. Opětuje mi polibek a já si uvědomím, že tyhle rty znám. Nejsou chtíče plné. Jsou laskavé a milující.

Tak je to za mnou... Tolik jsme čekala, kdy se ti dva dají dohromady, i když to bylo od začátku docela jasné. Doufám, že tenhle díl byl srozumitelný a neztratili jste se v něm. Dík za hlasování, je to povzbuzující. Nejradši bych někdy napsala rozbor postav. A ke každé se vyjádřila, ale to by bylo asi spíš na vás. Mám to napsat?? Jste hrozně hodní, že to čtete! Díky ♥