Děti živlů

Spolubydlící

Stisknu kliku a vejdu do mého pokoje. Rozhlédnu se kolem a spatřím tři postele, které jsou jemně vyřezávané. Ornamenty značí malé plamínky a květiny. Nevím jestli se to k sobě hodí, ale nevadí mi to. Na jedné posteli sedí holka, která má zelené vlasy a ve rtu piercing. Podívá se na mne odměřeným pohledem.

"Nazdar." pozdraví a já zamrkám, to bude protivná spolubydlící.

"Ahoj." pokusím se na ni usmát, ona mi ale oplatí jen neurčitý úšklebek.

"Jsem Kathrin, ale klidně mi říkej Kate."

"Elizabeth...Nebo spíš Eli." kývnu.

"Fajn...Jo a ovládám lávu, takže mě moc neštvi." řekne jako mimochodem stále nepříjemným tónem.

"To já taky." špitnu.

"Vážně? No to je skvělé!" poprvé se usměje a obejme mě. Zmateně zamrkám a pak ji taky obejmu.

"Doporučuji ti tu postel u okna, nejmíň vrže." mrkne na mne a znovu se rozvalí na své posteli. Donesu si kufr pod okno a po několika zaváhání si sednu na parapet. Konečně se cítím relaxovaně. Opadá ze mne všechen stres a divné pocity. U okna se cítím vždy v bezpečí, ale nevím proč. Opřu hlavu o stěnu a vyhlédnu do jakési zahrady. Podívám se na malý bílý altánek. Sedí v něm černě oblečená dívka. Usměji se nad tím, jak je ten pohled kontrastní a rozhodnu se ho namalovat. Vytáhnu si svůj skycák a načrtnu nejdříve altánek. Než se ale pustím do malovaní dívky, někdo hlasitě zaklepe na dveře.

"Co je?" vykřikne Kate. Dveře se otevřou a dovnitř nahlédne Nicolas.

"Můžu dál?" zeptá se a podívá se na mne.

"Jo jasně pojď." seskočím z okna a obejmu ho.

"Ahoj Elizabeth." šeptne mi do ucha.

"Vy spolu jako chodíte?" zeptá se Kathrin.

"Co? Ne!" vyjekneme oba naráz. Koukneme se na sebe a já se usměji. Aspoň zatím ne. Pomyslím si.

"Dobře...Dobře, jen se ptám." zvedne ruce do obraného gesta. Nicolas si lehne na moji postel.

"Máš to tu fajn." zamručí a poklepe na místo vedle sebe. Dojdu k němu a sednu si vedle něj. Dá si ruce za hlavu a potutelně se usměje.

"Co?" zasměji se.

"Čekám, kdy se uvelebíš." zazubí se na mne. Praštím ho do břicha. Na něm ležet nebudu.

"Ale Eli..." začne Nick.

"Čau můžu dál?" vejde dovnitř nějaký kluk.

"Jé Brendne!" přivítá ho Nick.

"Vy spolu chodíte?" okamžitě se zeptá Brendn.

"Ne Brendne!" řekne otráveně a sedne si. Přitulí se k mému ramenu. Projede mnou vlna elektřiny, rozbuší se mi srdce.

"Je to jen kamarádka." dodá. Zamrkám, abych se trochu uklidnila.

"Tak jo... Hele neměli by jsme jít do hlavního sálu?"

"Cože?" vyjekneme všichni tři najednou.

"No..." začne Brendn značně rozhozený naší rozhozeností."Říkali to v autobusu."