Děti živlů

Déšť

"Poprosím každého z Vás, aby jste postupně přišli dopředu a něco nám předvedli... Něco se svým živlem, zkrátka, co umíte." usměje se na nás Pan učitel Brych a vyzve první holku, aby šla dopředu. Je to malá, hnědovlasá dívenka, co si nervózně mne lem trička. Sklopí oči a popošlápne z jednoho místa na druhé. Podívá se na svoje ruce a já si všimnu, že je má bledé až šedivé. Celá třída mlčí a čeká. Dívka poprvé pohlédne do třídy a všechny si nás neurčitě změří. Dá ruce za záda. Ucítím divný pocit, jaký jsem cítila už mnohokrát předtím. Někdo je tu zdrojem magie. Dívka vymrští ruce před sebe a z rukou jí začnou vylétávat malé modré kamínky. Podívám se pozorněji a zjistím, že jí nevylétávají z rukou, ale tvoří se těsně vedle dlaní. Holka mávne lehce rukou a malé modré tečky se začnou točit nad našimi hlavami. Vytvoří se jakási a spirála. Já s celou třídou zíráme na tu nádheru. "Koukni, jak se vyčerpává." šeptne ke mně Nicolas, který kamínky, není zrovna dvakrát uchvácen. Vrhnu pohled zpět na stupínek a dívka se začíná zadýchávat. Začne celá blednout a její oči se zaplňují černou barvou. Pan učitel Brych mávne rukou a kamínky se otočí a začnou se vracet zpět do dlaní malé hnědovlásky."Děkujeme, Jessico." řekne David a pošle Jessicu zpět na své místo. Ta cestou málem zakopne a Nicolas se uchechtne. "Co je k smíchu?" zamračím se na něj."Machruje tady a přitom nezná svoje síly." pozvedne na mne obočí Nick."Chci vidět tebe." řeknu na to s lehkým úšklebkem. "Beru to jako výzvu." "Klidně."

-------------

"Elizabeth? Pojďte." usměje se na mne Brych a já se došourám na stupínek. Co jim mám předvést? Vyděšeně se podívám na Nicolase. Naznačí mi, že mi drží palce. A pak mě to napadne. Uvědomím si, jak jsem zjistila, že ovládám lávu. Tehdy jsem seděla a palcem jsem se rýpala v písku. Sednu si na zem do tureckého sedu. Nicolas, Brendn a Kathrin se zmateně zavrtí.

Pravou rukou se dotknu země a zavřu oči. Najdu to malé světélko, které ve mně je. Lávu. Přesunu ho ke konečkům prstů a dovolím mu vyklouznout ven. Otevřu oči a po zemi se začnou rozlévat malé pramínky lávy. Vypadají jako koruna stromu. Putují až k jednotlivým lavicím a všichni se začnou zmateně naklánět od lávy, která ale jen něžně klouže po podlaze. Přinutím lávu, aby změnila svůj stav a z malých pramínků na zemi, se začnou stávat kapičky, které míří vzhůru ke stropu. Tam se začnou hromadit do jedné velké louže. Vypadá to, jako když prší, akorát obráceně a není to voda, ale láva. Nakonec se zvednu a namířím svojí ruku ke stropu a láva se mi ochotně zase vrátí do dlaní. Ucítím to známé teplo. Moje láva, jakoby předla spokojeností, že je zase doma.

"Jak to, že ta podlaha nezačala hořet?" řekne někdo napůl naštvaně a napůl zvědavě."Nedovolila jsem jí to." řeknu stručně a vydám se ke své lavici. Nicolas mě drkne do ramene a usměje se. "To bylo velice zajímavé." "Říkáš to, jakoby jsi měl v rukávu největší eso." poškádlím ho."Jen uvidíš..." řekne tajemně.