Fejetony

Na stromě

Už budu skoro v koruně. Vidím ji zcela jasně. Každé pírko, její jasně černé oči. Postupně se zapírám o větve tohoto starého Dubu. "Morgul" zaklel jsem potichu. Podlomila se mi pod nohou malá větvička a tak jsem se v duchu stromu omluvil. Vrána sedící skoro na vrcholu, na mě upírala své nočně černé zraky. Pod mnou zpíval potůček svou jarní píseň. Už jen pár větví a budu nahoře. Na okolních pastvinách se pásla stáda ovcí. Malá jehňátka pobíhala kolem maminek. A už jsem na vrcholu. "Krá!"zakrákala vrána při pohledu na mou maličkost. Nelekla se a neuletěla. Zůstala na svém hnízdě. "Krá, krá!" "Taky tě zdravím." odpověděl jsem na pozdrav. Přihopkala až na moje nohy, koukla se a... "Krá!" znovu zakrákala. Slunce zapadalo za kopec. Jasně a rudě žhnoucí kotouč postupně klesal. S protáhlými stíny se ovečky procházely po krásně zelené planině. Občas i zabečely a připomínaly Jaro. Reinkarnace světa, znovuzrozená země. Připravená zase dospět, zestárnout a zemřít. A je to přece jen její poslání? Není její úkon jiný než zemřít? A může vůbec zemřít? Zpoza kopce už jen vykukoval srpeček záře. Vesnice ve které bydlím byla  přímo za mnou. A od tamtud se ozvalo volání mé matky: "Kde zase seš?! Večeře je hotová!" Vrána s leknutím ulétla a já s úlekem spadnul ze stromu. Z větví se nějakou dobu ozývalo samé: "Au! Och! Ich! Aaaa! Or! Morgul!"

Ležel jsem nehnutě na zemi. Byl jsem samá modřina a škrábanec. Pak jsem náhle otevřel oči. Mé nohy mě rychle postavily. Kdyby se teď někdo na mě podíval myslel by si o mně že jsem hejkal nebo v lepším případě orangutan. Vlasy rozcuchanější než obvykle a v nosních dírkách jsem měl větvičky. Z uší by mi jakoby rostly listy a vlasy byli kombinovány s trávou a jedním ovčím hovínkem. "No tak, kde jseš!?" zazněl hlas z vesnice zase. Vypadalo to že večeře je dosti akutní téma. Proto jsem odstranil přebytkové přírodní ozdoby a šel jsem domů

Když jsem tam došel zjistil jsem že to vůbec nevolala moje mamka. To volala naše sousedka svého manžela Karla. Mají ohromě podobný hlas na dálku. No a to jsem si ještě klidně mohli s tou vránou v klidu povídat.