Recovery

20. část (Andyho pohled)

Ahoj. Omlouvám se, že jsem dlouho nic nepřidala, ale furt si nejsem jistá, jestli má vůbec cenu něco pravidelně dál psát. Byla bych ráda kdyby jste mi do komentářích napsaly, i kdyby to byli třeba jen 3 lidi.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Než jsem ji poznal, choval jsem se k holkám jako k pytlu sraček. S Louisem nás to bavilo. Několikrát se stalo, že si nás ty holky zase našly s tím, že kdy dáme repete, ale my jsme se jim jen vysmáli.

Oba jsme k nim nic necitíli. Lásku. Soucit. Prostě nic. Už dávno jsme ztratily tyhle city kromě prázdnoty. Nosíme v sobě hodně nenávisti s prázdnotou a nehodláme to změnit, protože nechceme zase spadnout na dno, jenom proto, že jsem jim věřili.

Když jsem si ještě hrál na pískovišti, chtěl jsem si hrát s ostatníma, ale nemohl jsem. Víte proč ? Maminky ostatních dětí nechtěli, abych si s nima hrál, jenom proto, že už tehdy jsem se lišil. Ve škole to jenom pokračovalo a čím víc jsem byl svůj, tím víc mě lidí opouštěli. Tohle se ještě dalo. To jsem jen neměl rád společnost a vypatlanost lidí. Ale nečekal jsem, že jsou až takový zrůdy.

Hodně lidí mi říkalo, že se chovám jako hajzl a já to moc dobře věděl, ale bylo mi to kurva jedno. Vždycky nám bylo všechno jedno, dělali jsme si, co jsme chtěli, pokud to bylo v souladu se zákonem. I když, sem tam jsme něco ukradli, a samozřejmě nějaký ty drogy, ale nepřišlo se na nás. Celý svět jde do sraček a dějí se mnohem horší věci. Mám svůj styl života a možná se ani nedožiju 50 let. Alkohol do sebe liju jako vodu a denně vykouřím 2 krabičky silných cigaret. Někdy jsem i několik dní v kuse v lihu.

Takovýmhle stylem žiju už od 17. Milovali jsme jenom jednou, kdysi. Tolik jsem jí věřil, ale ona z toho měla ještě prdel. Od té doby, je konec. Nenávidíme celý svět kromě naší party. Lidi jsou zmrdi a takoví i zůstanou, o důvod míň k ostatním chovat respekt. Rveme se s lidma celkem často, takže naše klouby na rukou jsou často napuchlé a zkrvavené, ale už tu bolest ani nevnímáme.

Když jsem Nellu uviděl, chtěl jsem s ní dělat přesně to, co s ostatními. Jen si s ní pohrát a pak jí odhodit, jako hračku. Upřímně, když u mě byla poprvé a šel jsem na věc, věděl jsem, že pořád nebude chtít a klidně bych i pokračoval, kdyby nemelěla ten záchvat. Po jejím záchvatu, jsem byl nasranej, že to nevyšlo a řekl jsem si, že to jen tak nevzdám, že se JÍ nevzdám. Ale postupem času jsme ji s Louisem považovali za něco víc, než jen hračku. Chtěli jsme pochopit, co s ní je. Jak se cítí. Až jsme začali měknout. A teď ? Spali jsme u ní, aniž bychom spali s NÍ.

Nelíbí se mi to. Nechci si jí pouštět k tělu. Ale pokaždý, když jsem s ní....Už to není jako dřív. Nenávidím se za to. A co dělám teď ? Snažím se jí pomoct s nadějí, že mi pak třeba za to dá, ale ta do toho bude míchat i city a víte co ? Bude to její problém. Já se s ní chci jenom vyspat. A proč ? Protože je něčím zajímavá. Není jako ostatní naše předešlé hračky. Nella v sobě drží bolest. Spoustu bolesti. Nevím z čeho, ale zajímá mě zase její příběh. To se taky z ní budu snažit dostat. Jen musím přijít na to, jak. Možná, kdybych jí opil ?

Nevím, ale na to mám ještě čas.....