Válka s bohem lží (Avengers FF)

Sen o přeživším - Bonus, protože už jsem sakra dlouho nic nenapsala

 Adriel's pov

 Šla jsem dlouhou chodbou. Osvětlovala ji mdlá světla a po stranách byly dveře. Nebylo vidět ani na jeden její konec.

 Nevěděla jsem, jak jsem se sem dostala, co tu dělám, nebo kde jsem. Nepamatovala jsem si ani jedno z toho.

 Všude bylo ticho. Jediný zvuk byl můj dech a tlukot srdce.

 Chtěla jsem otevřít nějaké dveře, ale všechny byly zamčené. 

 Najednou jsem uslyšela vrznutí a ucítila jsem náhlý poryv větru.

 Otočila jsem se.

 Pár metrů ode mě byly pootevřené dveře. Vzduch, který od nich vanul, byl cítit lesem. Přistoupila jsem blíž.

 ,,Před pikolou za pikolou, nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát. Už jdu!'' uslyšela jsem dětský hlas. Patřil nějaké malé holce.

 Otevřela jsem dveře úplně. To co bylo za nimi mi vyrazilo dech.

 Přede mnou byl hluboký les.

 Vyšla jsem ze dveří a ohlédla se. Čekala jsem, že uvidím budovu, ze které jsem vylezla, ale to se nestalo. Za mnou totiž stál jenom rám dveří na jehož druhém konci byla zas jen chodba.

 ,,Mám tě.'' ozvalo se za mnou.

 Prudce jsem se otočila. Byla to nějaká malá holčička, pravděpodobně ta samá, kterou jsem slyšela prvně.

 Nekoukala se na mě, ale za mě. Jakobych byla průhledná.

 Ta holčička mi byla povědomá. I ten les a všechno okolo mi přišlo povědomé. Jako kdybych tu už někdy byla.

 A potom jsem si to uvědomila.

 Ta malá holčička jsem byla já. Bylo mi asi pět. Hrála jsem s kamarády ze školky na schovávanou v lese a trochu se to zvrtlo.

 Holčička-já se šla podívat za strom za mnou. Asi mě neviděla, protože mě bez povšimnutí obešla. 

 Holčička vykřikla. 

 Zpoza stromu vylezl nějaký muž. Měl dlouhý černý kabát a klobouk, který mu zakrýval obličej. Popadl holčičku a utíkal s ní pryč.

 Všechny dosud schované děti vylezly ze svých úkrytů a křičeli. Někdo dokonce i brečel. Jen jediné dítě - kluk jménem Grant vyběhl za tím chlapem s velkou větví v ruce a vší silou ho praštil do zátylku.

 S únoscem to ani nehnulo. Místo toho se otočil a kopl Granta do břicha. Grant padl na kolena a  oběma rukama se držel za břicho.

 Moje malé já využilo nepozornosti a kouslo únosce do ramene. To nečekal a pustil mě na zem odkud jsem se doplazila pod keř.

 Grant zvedl ze země kámen a hodil ho po tom chlapovi. Trefil se přesně mezi oči, ale pořád to nestačilo.

 ,,Hej. Nech ty děti na pokoji.'' ozval se odněkud hluboký mužský hlas.

 Ten hlas patřil mému tátovi.

 Stál jen o pár metrů dál s nataženým lukem, připraven na toho muže vystřelit.

 Nahnaly se mi slzy do očí. Měla jsem chuť se k němu rozeběhnout a obejmout ho, ale věděla jsem, že by mě neviděl.

 Tajemný muž utekl.

 Vrátila jsem se zpátky ke dveřím a vkročila zas do chodby. Dveře se za mnou zavřely a otevřít už nešly.

 Jen co se dveře zavřely, otevřely se druhé.