Prokletí měsíce

Kapitola XX. - (Ne)přátelé

Cítil, jak se v něm vše svírá v neblahém tušení. Nemohl tomu zkrátka uvěřit.

„Tys ty stráže na nás poštval schválně?" vydechl v ohromení.

„Konečně ti mozek zjevně začíná opět pracovat!" odfrkl si. „Bylo to zcela lehké. Ovlivnil jsem služebnou Yao-Lin, aby se vkradla do pokladnice a vzala odtamtud nějaké zlato. Bylo mi jasné, že jí chytnou a díky mým nově nabytým schopnostem jsem věděl, že poví to, co jsem jí do mysli vložil. Stejně tak jsem věděl, že Yao-Lin se manželovu hněvu ubrání a uteče ze sídla do lesů dříve, než jí vůbec najdou. A kvůli pohádce o jejím útěku s milencem jsem rovněž věděl, že budou podezírat mě a také to, že mě v tom nenecháš. Bylo to tak jednoduché!"

„Takže jsi sprostě využil našeho přátelství do své pitomé žárlivé frašky." odfrkl si s odporem. Pokud k tomu muži někdy cítil úctu, nyní zmizela. Místo něj viděl jen trosku. Než se ale nadál, ohnal se pěstí a dobře mířenou ránou šerifa udeřil do obličeje. Hlava mu trhla do boku a tváří se mu rozlila bolest. Nepohnul se však ani o krok a nevydal ze sebe hlásku. Jen se zhluboka nadechl a opět k němu zvedl zrak.

„Lana mostu jsem předchozího dne nařezal. Měl jsi zemřít! Když se ale most zhroutil a ty ses stačil chytit lan, celý můj plán šel do kytek. Ale když jsme narazily do té skalní steny, napadlo mě ještě něco lepšího. Viděl jsem tvůj zubožený stav, tvůj strach. Pustil jsem se a tys mě dle mého očekávání chytil. Celou dobu jsem sledoval tvůj výraz. Viděl jsem přesně ten okamžik, kdy jsi začal uvažovat o tom, že mě pustíš. Trpení a výčitky tě měli zdeptat, průchod divokou přírodou jsi neměl přežít. Proto jsem se pustil jako první. Věděl jsem, že tvé smýšlení o zničené čestnosti bude nejlepším začátkem tvého konce."

Polkl. Díval se nepřítomně před sebe a před očima se mu odehrávalo vše, co se tehdy stalo. Srdce se mu svíralo úzkostí, kterou už celé věky necítil. Měl pravdu. Při myšlence na to, že ho nezachránil, že sám pomýšlel na to, že ho pustí, ho zničilo a dlouho odvedlo od společenského života do krajů samoty.

„Sázel jsem na to, že tě něco sežere, ale nyní vidím, že jsem tě měl najít sám."

„Takže proto jsi teď tady? Chceš mě zabít, když jsi to neudělal tehdy? I po tom, co jsi mě dostal z místa, kde jsi mě nechtěl?" odfrkl si.

„Utekla za tebou! Mé plány se zcela zničili! Léta jsem jí hledal po celém světě, abych jí nakonec našel zlomenou a zrazenou. To kvůli ní jsem teď tady. Pomstím ji."

„Olivere, nevím co ti kdo nakukal, ale Yao-Lin jsem se v životě nedotkl! Nikdy jsem jí už nevi..." další dobře mířená rána mu opět dopadla na obličej. Odplivl krev stranou a se zaťatými čelistmi na něj pohlédl.

„Lžeš! Uvěřila ti, zamilovala se do tebe a proměnila tě! Dala ti život, a tys jí zradil!" opět se rozběsnil.. Brandone se zarazil a polil ho chlad. Měl pocit, že je tu něco, co mi uniká.

„Yao-Lin mě neproměnila." pronesl klidně, za to pevným hlasem. Vysloužil si další ránu, tentokrát do břicha. Hekl tiše a vztek měl nyní už opravdu problém kočírovat. Pevně sevřel pěsti a narovnal se.

„Pověděla mi vše! Našla tě o pár let později v Anglii. Opět jsi jí nadbíhal, tentokrát jsi jí ale bez mé přítomnosti mohl uhánět otevřeně. Když jsi jí nakonec dostal, podlehla ti a byla přesvědčená, že s tebou chce strávit zbytek dnů. Když tě ale přeměnila, uvědomila si svou chybu! Byl jsi jen vychcaný parchant, který jí využil k přeměně, a poté jsi zmizel! Nechal jsi jí napospas všemu, samotnou a zlomenou!"

Šerif ho sledoval a srdce mu svírala tíseň v neblahé předtuše.

„Hledala tě, ale unikal jsi jí! Až do doby, než jsem jí opět našel. A nyní, abych získal opět celou její lásku a vymanil jí ze tvé moci, jsem zde!"