Prokletí měsíce

Kapitola XX. - (Ne)přátelé

Zhluboka pravidelně oddechoval, aby koncentroval svou zlost a nevrhl se na něj. Snad jen zázrakem se mu povedlo držet jazyk za zuby. Teprve po chvíli, kdy se nedočkal jeho  společník odpovědi, se zastavil a pohlédl na něj. V očích měl jasně patrné podráždění.

„Fajn. Dejme tomu, že se z tebe stala jen přežívající hloupá schránka. Chceš vědět, jak to bylo?" Reagen znovu neodpověděl, jen ho sledoval a neušlo mu, že s každou větou bez odpovědi klesá Oliverovi ten nesnesitelný úšklebek z tváře.

„Co se stalo na tom mostě, Olivere?" promluvil Brandone nakonec, když se neměl ke slovu.

„Měl jsi na něm zemřít." zavrčel nakonec. Jeho slova mě překvapila a zasáhla. Sevřel jsem jen čelisti. „Měl jsem to tak všechno perfektně naplánované. Během našich cest jsem si tvé přátelství omotal kolem prstu a věděl jsem, že bys pro mě udělal snad vše, jako pro bratra. A to se i potvrdilo. Nenáviděl jsem tě ale za tvou neustálou starostlivost a výtky ohledně toho, jak se mám chovat. Byl jsi jako rodič, který kárá svého spratka. Takovou hanbu jsem měl zažívat i v cizině?"

„Byla to jen tvá blbost! Snažil jsem se tě ochránit, abys neskončil s hlavou na špalku kvůli nějaké ženské!" zamračil se Reagen.

„Takže si jí pamatuješ." odtušil a zarazil se na místě. Sledoval ho s ještě větší nenávistí, kterou nebyl sto pochopit.

„Pamatuji si ženu starosty, za kterou jsi chodil." nepopřel. Protivník si odfrkl.

„Takže sis moc dobře všímal žen, i těch zakázaných, přestože jsi celou dobu tvrdil opak."

„O co ti k sakru jde, Olivere? Všímal jsem si jí, protože byla hrozbou nejen pro tebe, ale i pro mě a naší výpravu."

„Lžeš!" zařval vztekle. Šerif se napřímil v ramenech. „Slídil jsi kolem ní, poštvával jí proti mně, abys jí mohl mít jen pro sebe!"

„Cože?" zamrkal nechápavě. „To jsem nikdy..."

„Popíráš tedy to, že ses do ní zamiloval? Že jsi s ní měl pletky?!"

„Ano, popírám!" pronesl Brandone rázně. „Nikdy jsem s tou číňankou nic neměl. Byla nebezpečím. Snažil jsem se tě jen ochránit z jejího vlivu. A k čemu nám to bylo?! Neposlechl jsi mě a zničil jsi celou naši misi! Poštval jsi proti nám starostu! Kvůli tobě jsme museli utéct z města!"

Oliver ho probodával pohledem, ale poté se dal do hujarého smíchu. Jeho chování a změny nálad šerifa udivovaly stále více. Byl vznětlivější, než kdy dříve. Byl nevyzpytatelný. Byl nebezpečný.

„Ano, pamatuji si, jak ses usilovně snažil zachránit krk příteli! Místo rychlého úprku jsi balil ty zasrané boxy s larvami!"

„Byla to naše jediná obživa! Kvůli tomu jsme se přeci do Číny vrátily! Byly naší budoucností!"

„Možná tvojí. Já jsem měl dost peněz na to, abych se mohl oženit. Nebyl jsem nikdy taková nula jako ty! A přesto jsi mi ukradl jedinou možnost k mému štěstí! Ukradl jsi mi Yao-Lin!" nadechoval se Reagen k protestu, ale nedal mu šanci. Začal opět zuřivě kroužit kolem nějě. „Viděl jsem to na vás obou. Ty pohledy! Ale milovala mě, byl jsem její opravdová láska! Rozhodl jsem se s ní strávit věčnost!"

„Takže ona..." vydechl a skládačka se mu začala dávat dohromady.

„Ano, proměnila mě. Pár dní po tom, co jsme se do Číny vrátili. Měl jsem vše, co jsem kdy v životě chtěl. Poté se ale začala dívat po tobě a cítil jsem, jak se mi země drolí pod nohama. Jediný způsob, jak jí přimět opět mě milovat, bylo zbavit se soka!" z jeho očí metaly blesky.