Ta, co věděla příliš mnoho

V baru

Snažila jsem se sestavit, co vím. Vím, že byl do krádeže zapojen více než jeden člověk. Bylo to kvůli penězům. Ale kdo by tak zoufale potřeboval peníze? A na co?

Přemýšlela jsem o drogách nebo alkoholu. Ale drogy jsem asi mohla rovnout vyškrtnout. Starosta okorsku hodně hlídá, aby tu nebyly drogy. Je to tu jako prohibice akorát ne na alkohol, ale na drogy.

Alkohol se tu dá sehnat jen v obchodě Tesco nebo v jednom baru. O Tescu pochybuji. Tam na dluhy nědělají, ale bar ten možná.

"Arthure. Dneska někam půjdu, týká se to vyšetřování." Říkám tiše, protože kráčíme školní chodbou.

"A kam?"

"Do baru."

"Do baru? Proč?"

"Myslím, že tam vedou obchod na dluhy a ten někdo ty dluhy třeba splatil tím, že prodával odpovědi do testů někomu jinému."

"A neměla by ses spíš zeptat nějakých lidí, jsetli si ty testy nekoupili? A od koho?"

"Neřekli by mi to. Když to neřekli ani policii. Ti lidé je museli vydírat. Dali jim odpovědi, tihle za ně zaplatili a potom museli držet obchod v tajnosti, protože jim vyhrožovali."

"Víš, že se tam může až od 18 let?"

"Jo vím. A proto se musím obléct do něčeho jiného."

"Myslíš si, že ti nebudou kontrolovat občanku?"

"Doufám v to."

"Tak to půjdu s tebou."

"Proč?"

"Jsem tvůj kámoš."

"Vážně tam se mnou půjdeš?"

"Jasně."

Odpoledne jsem šla domů se na to převléci. Dala jsem na sebe krátkou černou sukni, lodičky na vysokém podpadku a tílko. Vlasy jsem si stáhla do vysokého culíku, dala jsem si černé linky, řasenku a rtěnku.

Přišla jsem do parku, kde na mě čekal Arthur. Taky se převlékl a vypadal docella na osmnáct.

On na mě vyjeveně čuměl a já na něho.

Oba jsme došli ka baru. Zhluboka jsem se nadechla a vešla jsem dovnitř. Byl to bar a herna. Byl tam barový pult a alkoholem. Nějaký ten kulečník, ruleta, kostky, poker,...

Uprostřed byl parket s tyčá pro striptérky. Zrovna teď tam žádná nebyla a já si trochu oddychla. Ikdyž jsem se trochu divila, protože už byl večer.

Sedla jsem si k pultu.

"Co si dáte?" Zeptal se mladý barman.

Já jsem znejistěla, ale Arthur mluvil za mě: "Tady já a moje kamarádka si dáme dva panáky vodky." Kamarádka řekl hraným sladkým hlasem. Potom na mě mrkl a naznačil mi, že jsme v tom hledání společně.

Po pultu nám přijely malé skleničky. Nečekala jsem na nic a vyklopila ho do sebe.

"Porozhlídnu se tu." Zašpetla jsem mu do ucha.

Barman se na nás usmál, protože to vypadalo, jako bych Arthurovi svůdně šeptala do ucha.

Prošla jsem to tady oklikou a aby to nevypadalo divně, jsem pak zamířila na záchod. Záchod byl nic moc, ale co jste od toho mohli čekat. Vracela jsem se zpět a zaslechla jsem kousek rozhovoru Arthura a barmana.

"Kde jste se potkali?"

"Před půl rokem jsem jí našel úplně na mol a blijící na trávník v parku." Oba se tomu zasmáli a já si říkala pro sebe, jak dokáže být tak...uvolněný. Většinou se mnou mluví, ale nikdy nemluví tak uvolněně a otevřeně. Musím přiznat, že tu Arthur hraje svoji roli dobře.

Přisedla jsem si k barovému pultu a objednala jsem nám ještě něco slabšího.

Arthurovi jsem do ucha zašeptala: "Až dopijeme začnu se svým "výstupem"."

Dopili jsem pití, já si chaoticky začala hrabat v pěněžnce.

"Do háje! Nemůžu najít prachy. Dají se tu dělat dluhy." Nervózně jsem hrabala v pěněžence a používala jsem samomluvu. Nakonec jsem, ale svůj vyděšený výraz změnila na radostný, když jsem "našla" peníze. Dala jsem mu je na pult.

On si je s úsměvem vzal z pultu.

"Kdyby si ji neměla, nic by se nestalo. Bylo by to na dluh."

Zjistila jsem to, co jsem potřebovala, nebo alespoň část. Pak jsem se zvedla a společně s Arthurem jsme odešli.

"Tak vidíš, vedou tu dluhy. Vsadím se, že jsem na správné stopě. Jo a ještě díky za to, že jsi šel se mnou. Slyšela jsem, jak mu říkáš to, jak si měl poznal. Zvracela jsem v parku? To jako vážně?"

On se jen zasmál a řekl: "Promiň."

"Tam jsi mi připadal takový jiný, takový, jak to říct...uvolněný."

Na to nic neřekl a společně jsme kráčeli domů.

"A líbilo se ti to?"

"Já nevím....asi se mi to líbilo. Tě vidět jinak."

"A líbilo by se ti i tohle?" Zeptal se a jeho obličej se blížil k tomu mému. Ruku jsem mu dala na hruď, abych ho zastavila.

"Arthur já...."

"Promiň. Jsem trochu omámený, asi tím alkoholem...nevím." Pravil plaše a pokračoval v chůzi, jako by se nic nestalo.

Já nevím, co si o tom mám myslet. Arthur je dobrý kamarád, mám ho ráda, ale ne tím způsobem. Nevím, jestli se mu já líbím, nebo jestli byl jen, jak říkal omámený. Radši jsem zůstala u toho druhého tvrzení a mlčky jsem vedle něj kráčela domů.