Ta, co věděla příliš mnoho

Jsem na tebe pyšný, dobrá práce

Polovina mého seznamu již byla proškrtána. Ptala jsem se diskrétně a zjišťovala si tak informaci.

"Jak jseš na tom se seznamem?" Zeptal se Arthur. Byl jeden z mála, který věděl o mém pátrání.

"Už jsem polovinu lidí proškrtala."

"Tak to zní slibně."

"No jo, ale vůbec nemám podezření, kdo by to mohl být."

"Asi někdo, kdo potřebuje prachy. A až dostane tolik peněz, co potřebuje, vrátí testy zpět."

"No jo, ale jak mám toho někoho najít." Pravila jsem a tázavě jsem se na něj podívala.

"Tak...to nemám vůbec tušení. Já vím, že to co řeknu se ti nebude moc líbit, ale musíme jít do školy." Pravil a ukázal prstem na školní budovu.

Právě do ní vcházela Carmen s Jaredem. Carmen si tím ze začátku nebyla jistá, ale já si tím jistá byla. Do Carmeniny skříňky jsem mřížkou vhodila vzkaz, ať kašle na ostatní a řekne mu, že se jí líbí. Do týdne spolu chodili. Ještě to trochu bolelo u srdce je vidět, ale věděla jsem, že jsem udělala správnou věc.

Možná to tak bylo dobře. Když jsem k Jaredovi už nic takového, jako předtím necítila. Po spoustě letech jsem byla volná. Přede mnou se rozkládala spousta možností, ale tuhle jsem zrovna nemyslela: "Ahoj Faye."

"Ahoj Jacku." Řekla jsem naštvaným hlasem. Nějakým způsobem se mi líbil, ale věděla jsem, jak se chová k holkám. Takže jsem taky věděla, že ho pod sebe musím odehnat.

"Co je Faye?" Zeptal se.

"Vím, o co se pokoušíš, ale já ti na to kašlu. Nechci s tebou chodit. Nechci s tebou nic mít. Vím, co děláš holkám. Takže se o nic nepokoušej." Řekla jsem a začala si to rychle štrádovat chodbou.

"Faye! O tihle mi nejde. Chtěl jsem si s tebou popovídat, jako kamarád s kamarádkou."

"Jacku! Co to plácáš?! Ty jsi nikdy žádnou kamarádku neměl." Řekla jsem trefně a šla dál chodbou.

"Tak fajn, prokoukla si mě. Vzdávám se." Pravil a dal si ruce nad hlavu.

"chtěl bych něco víc. Chtěl bych s tebou být. Jsi jiná než ostatní. A to se mi na tobě líbí."

Otočila jsem se na ostatní na chodbě  zavolala jsem nahlas: "Komu z vás tady řekl, zde přítomný Jack Sanclair, že je jiná než ostatní a právě to se mu líbí?" Asi šest holek zvedlo ruku a já to brala jako důkaz.

"Promiň Jacku, vlastně já se nechci omlouvat. Prostě řeknu tohle: nemám zájem!" Rychle jsem kráčela chodbou s hlavou vztyčenou.

"Uvědomuješ si, že jsi právě odmítla a zároveň ztrapnila nejpopulárnějšího kluka ve škole. To je společenská sebevražda." Poznamenal Arthur a pak ještě dodal: "Jsem na tebe velmi pyšný." Usnál se na mě. Já jsem se začala smáz a mezi smíchem jsem řekla díky.

Dále byla matika, bylo divné sedět vedle něj, ale dalo se to nějak zvládnout. Horší to bylo na francouzštině, kde mě Dean skenoval pohledem.

Celý náš rozhovor se odehrával šeptem.

"Slyšel jsem, že jsi odpálkovala Jacka. A na to se dá říct jediný: "Dobrá práce." Věnovala jsm mu plachý úsměv a otočila jsem svůj pohled na tabuli s výkladem.

"Jak ti je? To s Jaredem a tak..."

"Chci, aby byl šťastný. Já vím, zní to divně, vždyť ho v podstatě skoro neznám, ale co. Udělala jsem v životě jednu skvělou věc. Také jsem s tím pochopila, že ten pocit zalíbení k němu nebo tak něco, byl jen přechodný."

"A co ty Deane? Líbí se to tady někdo?"

"Jo jedna holka tady ve škole."

"A jaká?" Položila jsem otázku, ale pak jsem se zarazila a jen jsem řekla: "Promiň..." Zastavila jsem se uprostřed věty pak jsme zbytek hodiny mlčeli.