Ta, co věděla příliš mnoho

Pitomá kráva na španělštině

Na konci hodiny zazvonilo a já jsem rychlým krokem přišla k místnosti, kde právě skončila hodina chemie. Ze třídy mezi posledními vyšla Carmen s naštvaným výrazem.

"Co se stalo?"

"Na chemii mě posadili vedle Cecila."

"Tak to ti nezávidím."

Cecil je přesně ten typ namyšleného, arogantního a protivného kluka.

"Co máš teďka?"

"Portugalštinu."

Vy se asi ptáte, proč má portugalštinu? Je to kvůli tomu, že její táta pochází z Portugalska. Její máma pochází z Francie, takže jejím druhým jazykem na škole je francouzština.

Já mám taky dva jazyky, když nepočítám mateřský jazyk (angličtinu), kterou tu má samozřejmě každý. Mám francouzštinu stejně jako Carmen a španělštinu.

"Po španělštině tu na tebe počkám." Řekla, když se mi podívala do rozvrhu.

"Tak jo." Řekla jsem Carmen a vstoupila d otřídy.

Když jsem zjistila s kým sedím, řeknu vám jedno slovo, které ji přesně vystihuje: kráva.

Ta to holka se jmenuje Sydney a pochází z města Sydney (pozn: její rodiče byli vážně originální, když jí tohle jméno dávali).

Tato holka je velice pitomá, myslí si o sobě bůh ví co. A myslí si, že jí všichni budou padat k nohám. Sedám si k ní, ona ke mě pošle svůj znechucený pohled. Potom se podívá do lavice, kde jí zasvítil displej tlefonu, právě jí došla smska.

Zazvonilo na hodinu a ona si s někým pořád psala. To si fakt myslí, že si toho učitel nevšimne. To je vážně dementní Kráva!

Učitel si toho samozřejmě hned všimnul. Řekl jí vě španělštině, aby dávala pozor a né si s někým psala. Řekl to dost srozumitelně, ale ta kráva se stejně na něj dívala jako na debila.

Potom řekl zase španělsky: "Zabavím vám telefon a dám vám ho až po hodině." Myslím, že téhle frázi rozuměla soudě podle jejího výrazu. Cítila jsem se v tu chvíli uspokojená.

Hodina skončila a před třídou na mě čekala Carmen.

Když mě uviděla, pravila: "A teď máme francouzštinu s prvákama."

Na francouzštinu jsme předtím seděly spolu, takže mě trochu naštvalo, že teď budu muset sedět s někým jiným. Ale zjistila jsem, že sedí lavici přede mnou, na šikmo od mého místa. Alespoň jsem tady neseděla se Sydney, seděla jsem vedle Deana, to není zas tak hrozný. Jared seděl někde vzadu ve třídě, takže jsem nebyla tak moc nervózní.

Hodina začala. Oběma ročníkům nadiktoval věty a my je měli dát do francouzštiny.

Nedělalo mi to zas takovej problém. Potom jsme, pokud jsme věděli, jaký je překlad, měli říct větu.

U našeho ročníku bylo u hlášení a u odpovědí různé, ale u prváků to v polovině případech nikdo nevěděl až na Jareda. Všichni ze druháku byli udivení.

Dean mi to vysvětlil: "Jeho rodiče jsou z francouzské části Kanady, Jared tam jezdí každé letní prázdniny.

"Aha."

Nevím proč, ale po hodině se mnou Dean zavedl malý rozhovor: "Proč vedeš noviny?"

"Já nevím. Tedy předtím jsem nevěděla, ale potom jsem se v tom našla. Ráda píši články." Řekla jsem a věnovala jsem mu úsměv.

"Tak to je fajn." Pravil a taky se na mě usmál.

"Hele, já mám teď výtvarku, takže..."

"Já vím, musíš se připravit na hodinu. Výtvarka je dobrá, já mám teď fyziku."

"No tak to ti nezávidím"

"No jo, díky za povzbuzení Faey." Řekl a odešel s úsměvem na tváři.

"Co to bylo?" Zeptala se mě Carmen.

"Povídali jsme si."

"Vážně? Aha. Někdo asi žárlí." Řekla Carmen a ukázala na Sydney, která mi posílala zlověsté pohledy.

"Jí se líbí Dean?"

"Ty jseš vážně mimo."

"Ježiši. Vždyť je to jedno, jdeme na výtvarku."

"No co? Ptala ses." Řekla a společně jsme šla na hodinu výtvarky.

Z myšlenek na minulost mě vytáhl hlas, který řekl: "Oběd! Vy smradi!" Neodpustil si dodat ten pitomý bachař.

K obědu byla šedivá kašovitá šlichta. S odporem jsem jí snědla, protože kdybych to neudělala tak tady chcípnu hlady. Já vím, každej někdy jednou umře. Ale umřít na tomhle odporným místě, to teda rozhodně nechci.

Odpoledne pokračovala škola, pak byl skupinový pohovor s psychology. Teď byla matematika, dali nám pár jednoduchých příkladů, které vám nebudu říkat. Protože jako já byste se unudili k smrti...

Vrátila jsem se k myšlenkám na minulost:

Hodiny výtvarky mě docela bavily, ikdyž jsem neuměla nějak úplně mistrovsky kreslit. Dneska nám učitelka zadala téma kreslení krajiny. Tak zrovna tohle téma jsem měla zmáklý.

Já, Carmen a naše rodiny jsme každý rok o prázdninách jezdili na čtrnáct dní na chatu u které je jezero. Tohle jezero jsem kreslila už milionkrát, když jsme tam byli, takže si ho pamatuji na zpaměť. Výtvarka je dvouhodinovka, ale já to měla hotové během první hodiny. Takže jsem mohla přemýšlet o tom, kdo ukradl testy. Zpracovala jsem data. Podezřelých bylo šest.

Policie a škola měly stejný odhad jako já. Po této hodině si těchto šest pozvala do ředitelny. Později odešla s prázdnou.

Ale to mi bylo jedno, já jsem chtěla jejich alibi slyšet osobně. Polovina z těhto šesti mi klidně řekla o jejich alibi, protož ráda byla středem pozornosti. Ale ta druhá už se tak lehko přemluvit nedala. Tím prvním byla holka, která měla problémy s alkoholem a často spadala do problémů. Musela jsem jí dlouho přemlouvat a pak mi řekla, že přespávala u své nemocné babičky a že se o ní stará. Řekla mi pak, ať nikomu neřeknu. Nechápala jsem to, asi nechtěla, aby někdo věděl, že jí na někom záleží.

Dále kluk jménem Ian, kluk, který rád mlátil lidi. Nechtěl se se mnou o tom bavit a já v tu chvíli byla ráda, že jsem holka, jinak by mě soudě podle jeho výrazu dávno zmlátil.

Ptal se mě, proč to potřebuju vědět, když to zjišťuje policie. Proč to nenenchám policii. Řekla jsem mu, že mám pocit, že si s tímhle policie neporadí.

"Ikdyby si s tím policie neporadila, myslíš, že ty jo?"

"Nemyslím si, ale aspoň se o to pokusím."

Po dlouhém dohadování mi to řekl. Řekl, že byl na večerním závodě, že byl divákem. Byla to soutěž motorek, zranil s tam jeho bratr, který se soutěže zúčastnil. Ian vedl zraněného bráchu do nemocnice, kde potom strávili celou noc.

Nejhůře se přemlouval Arthur. Arthurovi umřela máma na rakovinu, když byl malý. Jeho otec je alkoholik a flákač. Arthur se často dostává do problémů.

Nedalo se z něj vytáhnout, co v tu noc dělal, ani když jsem vytáhla stejnou taktiku jako na Iana.

Zhluboka jsem se nadechla a zeptala se sama sebe: Chci vážně znát jeho alibi tak moc, abych mluvila o věci, o které nerada mluvím a ví o ní jen prá lidí? Má cenu mu říkat o nejhorším dnu mého života.

Pevně jsem se rozhodla. Rozhodla jsem se mu to říct.