Ta, co věděla příliš mnoho

Nevinný

Ponořila jsem se do hledání zloděje testů. Ignorovala jsem pohledy některých holek, které vypovídali: "Tahle kráva odmítla Jacka."

"Co si o sobě sakra myslí."

Tyhle kecy mi byly úplně u kolene. Už jsem se dostávala k jádru věci.

Kráčela jsem do školy s Arthurem. Byla jsem docela nadšená, protože mi zbývalo posledních čtyřicet podezřelých. To je dobrý, za chvíli bude seznam kratší.Říkala jsem si to, když jsme přišli do školy ke skříňkám, k davu. Říkala jsem si o jakou sračku zase jde, ale pak jsem si to přestala říkat, když jsem uviděla dva policajty. Předstoupili před jednu skříňku a otevřeli jí, vysypal se na ně obsah skříňky, všichni vyjeveně civěli na nával testů snášejících se na podlahu.

"Owene Petersi, Půjdeš s námi do polepšovny pro mladistvé."

Říkali to jednomu klukovi z mého ročníku. Vypadal, že něco takového asi čekal. Na tváři měl smířený výraz. Podívala jsem se mu do očí. Nechápu, jak mohl vycítit z tak velkého davu mojí přítomnost. Přesunul pohled na mě. Normálně bych asi sklopila pohled, ale teď jsem se mu hluboko podívala do očí. Hned jsem věděla, že to on neudělal. Odvedli ho pryč a já věděla, že musím ve svém pátrání pokračovat, musím ho od tamtud dostat, je nevinný.

"Takže už se našel zloděj testů." Řekla Carmen u oběda.

Nebyly jsme kamarádky jen jsme společně seděly u oběda. Seděla tam ona vedle Jareda a vedle Jareda seděl Dean, na proti jim třem jsem seděla já a Arthur.

V tomhle byla Carmen naivní, ale samozřejmě jsem jí to tady nechtěla vypálit do obličeje. Do novin jsem napsala tu naivní myšlenku, že se našel zloděj, ale byla to jen kamufláž, abych mohla nenápadně hledat dál.

Šla jsem s Arthurem ze školy a řekla jsem mu: "Owen je nevinný."

"Co?"

"Dívala jsem se mu do očí, je nevinný." Čekala jsem, že se mi vysměje nebo tak něco, ale on ne.

"Asi navštívím ten pasťák."

"Tak to půjdu s tebou."

"Co?"

"Nechceš tam jít sama ne."

"Asi ne, ale divím se, že mi v tom nebráníš."

"Chceš odkrýt pravdu a já to beru."

"Tak tam zajdem dneska."

"Jo, klidně teď."

To bylo poprvé, co jsem viděla tu odpornou šedivou budovu. Teď v té odporné šedivé budově žiju. Zrovna ulehávám na tu tvrdou matraci a brečím do polštáře. Nenávidím to tady.

Před tou šedivou budovou jsem Arthurovi řekla: "Dál jdu sama."

"Proč?"

"Prostě jdu sama."

"Faye..."

"Arthure...Půjdu sama. Počkej tu na mě."

U brány jsem řekla: "Jmenuji se Faye Fox. Přišla jsem za Owenem Petersem."

"Zapište se zde." Pravil nějaký chlap z okýnka.

Na tričko jsem dostala nálepku, že jsem návštěvník a vstoupila jsem do té budovy. Ohlásili Owenovi, že má návštěvu a já šla do návštěvní místnosti.

Nějaký kluci odtud měli kecy jako: "Ta holka je, ale kočka."

"Ten její zadek." atd...

Sedla jsem se naproti Owenovi, vyjeveně na mě zíral. Asi se divil, co v této budově dělám.

"Vím, že jsi nevinný." Začala jsem rozhovor.

"Co?"

"Ty jsi to neudělal, nehraj na mě že jo."

"Někdo to na tebe ušil. Že jo?"

"Co?"

"Owene, nejsem blbá. A myslím, že to víš."

"Ušili to na mě."

"A kdo to na tebe ušil? Já hledám viníka."

"Právě to jsem dělal i já. Zjistil jsem, kdo to je."

"A kdo to je?"

"Nemůžu říct, proto jsem tady. Odstavili mě. Mají na mě páku. Vyhrožovali mi. Nesmím o nich nikomu říct, pokud o nich někomu ceknu, bráchova kariéra je v háji, mají video, které by ho dostala do průseru. Promiň Faye. Ale nemůžu tito říct."

"Máš alespoň pro mě nějakou radu nebo tak?"

"Nedoporučuju ti hledat dál, mohla by si skončit tady, ale pokud chceš v hledání pokračovat, řeknu ti tohle: "Bude to někdo, koho bys asi nejméně čekala." Řekl záhadně.

"Dobře." Odmlčela jsem se. "Možná se ještě tady stavím. Měj se." Pravila jsem a odcházela jsem z místnosti.

"Co ti řekl?" Zeptal se mě Arthur před branami.

"Říkal, že ví kdo to je. Ale že mu vyhrožovali, pokud by něco řekl a odstavili ho sem. Takže jsem jen zjistila, že ty testy ukradla více než jedna osoba. Nakonec rozhovoru mi Owen řekl, že je to někdo, koho bych nejméně čekala a vůbec nevím, v jakém smyslu to myslel."

"Takže pokračuješ v hledání, i přes tohle riziko." Pravil a rozmáchlým gestem ukázal na šedivou budovu, od které jsme se právě vzdalovali.

"Ano, i přes tohle riziko."

"Proč?"

"Chci odhalit viníka."

"Proč?"

"Já nevím. Myslím, že tohle je jedna z mála věcí, která v mém životě má smysl. Cítil jsi se někdy podobně."

"Před dvěma roky. Vrátila se mi moje deprese ze smrti matky, začal jsem kouřit a pít. Myslel jsem si, že tohle má smysl. A víš co? Nemělo. Ale třeba můj táta to pořád neví. Pořád hulí, pořád pije, pořád je zmatenej a myslí si, že to má smysl, myslí, jak ho to zbaví bolesti. Ale jak jsem říkal, mýlí se."

"Ale tady jde o něco jinýho. Ty jsi byl v jiný situaci."

"Faye, mě jde o to, že nechci abys tam skončila. Nechci, aby moje kamarádka byla v pasťáku."

"Mluvíš o tom, jako bych šla do vězení."

"Vždyť pasťák je vězení. Co po mě chceš?"

"Aby sis dávala pozor."

"Slib mi, že neskončíš v pasťáku."

"Slibuju."

Slib jsem nesplnila, teď ležím na boku na matraci a snažím se usnout, ikdyž vím, že se mi to nepodaří.