Ta, co věděla příliš mnoho

Úvod

Vydávám novou knížku. I s obsazením. Postavy budu přidávat postupně. Snad se vám knížka bude líbit.

"Stávejte nádhery!" Takhle nás každé ráno probouzí dozorčí. Asi se ptáte, proč nás probouzí dozorčí? A kde vlastně jsme?

Nacházíme se na místě, které se nazývá pasťák.

Je to šedivá budova plná spousty malých pokojů a místností, kde "pacienti" mluví s psychology, a dále jídelen a učeben. Jde o smíšený pasťák až na jednu výjimku, co se týče pokojů, ty jsou oddělené.

Pokoj je malý tak, že se tam vedle sebe nacpou dvě postele s malým odstupem mezi sebou a víc nic, kromě malého zamřížovaného okna nad postelemi.

Jsem tu jen týden a hrozně mě to štve. Musím se s tím smířit, že tu budu do osmnácti, tedy minimálně do osmnácti.

To se mi dost příčí.

Zvedám se ze své tvrdé postele s tenkou dekou a hnusným polštářem v potrhaným povlaku. Naštěstí jsem v pokoji zatím sama. Nepotřebovala bych tu na pokoji nějakou krávu. To fakt ne.

Kráčím na snídani s ostatními. Všichni máme stejné oblečení. Jednoduché šedé tričko s krátkým rukávem a šedé tepláky bez gumy, tedy vlastně s gumou, ale bez tkanice na utahování. Asi nechtěli, abychom si tu tkanici vytáhli ven a začali s ní škrtit sebe nebo ostatní.

K snídani je chleba potřený malou vrstvou másla a k tomu sklenka vody. Usedla jsem si na kraj stolu a rychle snědla snídani. Věci jsem sklidila do kuchyně a vydala se k další části dne, běh.

Po snídani jsme došli na stanoviště venku. Tam nás zapsali a my museli uběhnout spousty koleček. Vás asi napadlo, že nastala možnost. Že můžeme utéct, chyba, veliká brána s alarmem, s elektrickými výboji při doteku a na vrchu je opatřena ostnatým drátem.

Další část dne byla výuka. To byla nuda, všechno z toho jsem už znala. Udělala jsem úkol, který nám zadali. Odevzdala jsem papír učiteli/dozorci, usedla si za lavici a odpočívala.

"Proč tu jsi?" Zeptal se mě neznámý hlas, který mě vylekal.

Otevřela jsem oči a viděla kluka, který vypadal tak na sedmnáct. 

"Proč tu jsem?"

"Jo, proč tu jsi?"

"Proč bych ti to měla říkat?"

"Je to standart, tady ví každý o každém, co provedl."

"Úplně jsem zdevastovala ředitelovu kancelář." řekla jsem potichu a sklopila hlavu.

"Aha. A jak jsi zdevastovala?"

"Už víš, co jsem udělala, že jsem tu skončila. Nepotřebuješ vědět detaily."

"Zatím ne, ale později my je sama dobrovolně řekneš." Pravil, mrkl na mě jedním okem. Usmál se potutelně. A pomalými kroky odešel.

Nebyla to úplně pravda, to, co jsem řekla, teda vlastně byla. Ale já to neudělala, udělal to někdo jiný, ale to nikomu nesmím říct...tedy kromě vás, vám můžu povědět pravdu...