Exsul

03

Dopolední trénink uběhl velmi rychle a odpoledne ještě rychleji, když se Naruto s Itachim chystali odejít trénovat mimo Akatsuki. Oba si byli vědomi, že jim nikdo z Konohy nedá pokoj, dokud se nevrátí a bůh ví, jak to dopadne se Sasukem.

„Naruto, chtěla bych jít s tebou,“ ozvala se Konan, která stála ve dveřích do jeho pokoje.

„Promiň, ale nejde to. Někdo se musí starat tady o ty blázny a už tak mě bude chtít boss žab zabít, že jsem sebou přivedl Itachiho. Cesta nám bude trvat minimálně měsíc, pokud se neztratíme,“ odpověděl Naruto a Konan ho zezadu objala.

„Budeš mi chybět a to hodně. Třeba si za ten rok najdu někoho jiného.“

„Pokud si najdeš někoho jiného a budeš s ním šťastnější než se mnou, nebudu ti nic vyčítat. Štěstí ostatních jsem vždy stavěl před to svoje,“ pronesl Naruto a Konan se zarazila.

„Když si už člověk myslí, že tě zná a nemůže od tebe čekat nic nového, vytáhneš další eso z rukávu a všechny překvapíš. Ne nadarmo se ti říkalo ninja číslo jedna v překvapování lidí, co?“ Naruto se po tohle začal smát.

„Asi máš pravdu, ale neboj, za rok jsem zpátky a konečně porazíme Madaru i jeho nové stoupence.“

„Už se těším na den, kdy se vrátíš. Slibuji ti, že tady na tebe budu čekat, ať se stane cokoliv,“ pronesla Konan a políbila ho.

„Tvůj slib beru a vědomí,“ hlesl Naruto v pauze mezi polibky. Tohle byla poslední noc na dobu jednoho roku a tak si to hodlali pořádně užít. Oba usnuli až krátce po půlnoci, protože se snažili vydržet co nejdéle a jedno bylo jisté, na tuhle noc ani jeden z nich nikdy nezapomene.

Druhý den ráno bylo vše připraveno, Naruto s Itachim na sebe hodili pláště Akatsuki a vydali se směrem k Zemi Země, kde v horách byla žabí vesnice. Oba na cestu dostali tu nejlepší bojovou výbavu, pro případ útoku na jejich osoby.

Naruto byl už na horizontu, když se otočil a naposledy všem zamával na rozloučenou.

„Kéž bych byl takový borec jako on,“ postěžoval si Hidan a Deidara se začal smát.

„Na něj nikdo z nás mít nebude, pokaždé když se mi připletl do cesty, byl silnější a silnější a jen z důvodu, aby ochránil své přátele a vesnici,“ řekl Nagato a objal Konan kolem ramenou, pak se všichni vydali zpátky do úkrytu, aby naplánovali postupné očištění jejich jmen.

Tsunade byla zrovna v nemocnici a kontrolovala Sasukeho stav, když dovnitř vešla Sakura s ovocným košem.

„Tsunade-sama, už je mu lépe?“ optala se okamžitě Sakura, protože Tsunade v nemocnici poslední dobou vůbec neviděla, hlavně od chvíle, co se dostala do úřadu HoKageho.

„Už měl být dávno vzhůru, nechápu to,“ řekla Tsunade a Sakura se na Sasukeho už naštvala.

„Takže on si tu jen tak chrápe jo?“ optal se jí naštvaně a nasupeně přistoupila k posteli, na které Sasuke ležel. Chytila ho za košili a nadzvedla ho nad postel.

„Takže ty nechceš vstávat? Bojíš se nás, nebo co?“ zavrčela na něj a praštila s ním o zeď. Sasuke byl okamžitě vzhůru a masíroval si bouli na hlavě.

„Sakuro, mírni se, takhle se k pacientům nechová,“ pokárala ji Tsunade a mírně se usmívala. Sakura vůbec nereagovala a přiběhla k Sasukemu. Zase ho zvedla do výšky nad sebe. Sasuke se na ní díval a jeho pohled mu samozřejmě sjel do jejího výstřihu, nicméně moc velký nebyl a to Sakuru také štvalo. Když si všimla jeho pohledu a kam směřuje, rozzuřila se do nepříčetnosti.