23

1.6K 101 9
                                    

„Jsi si tím jistá?" zeptám se nejistě, potáhnu si lem šedých šatů.

„Rozhodně," kývne. „Myslím, kdybych byla chlap, neudržím se."

„Naomi," zakňučím.

„Co je? Normální holku by to potěšilo," pokrčí rameny a směje se na mě.

„Asi nejsem normální," povzdychnu si. Ještě jednou se prohlédnu nejistě v zrcadle.

„Vezmi si k tomu ještě tuhle košili," hodí po mně kostkovanou košili, obmotám si ji kolem pasu, hned jsem jistější, tohle se mi zdá více jako můj styl.

„Myslím, že to půjde," uznale kývne.

„Jak to vůbec hodí? Vybereme náhodné téma? Co mám říkat?" vyšiluju, nikdy jsem s klukem venku nebyla, nevím, jak takové rande chodí.

„Nevím, jak ti to říct, téma si najdete, bude to v pohodě, uvidíš," snaží se mě uklidnit. Zdá se mi, že se mi odraz v zrcadle začal rozmazávat.

„Bože můj, vypadám strašně," vyděsím se.

„Vypadáš nádherně, Audrey. Uklidni se," chytne mi ramena a posadí mě na postel, která se pod mou váhou mírně prohne.

„Já tam nepůjdu," klidně promluvím.

„Půjdeš," protiřečí mi.

„Ne-," silný zvonek se rozezní místností, věnuju jeden vyděšený pohled Naomi, než se odeberu ke dveřím, ale po cestě si ještě uhlazuji látku šatů a potahuji ji dolu.

„Um, ahoj," lehce se usměju na Harryho.

Jeho boky mu obtahují černé úzké džíny, které zvýrazňují jeho chudé nohy. Přes trup má přehozenou kostkovanou košili a bundu. Na očích typické černé Nerdy, které k němu prostě patří. Hnědé kudrnaté vlasy má ledabyle rozházené kolem hlavy, ale to ho dělá roztomilým. Občas mám neskutečnou chuť mu do těch jemných kudrlinek zajet prsty.

Kdybych se nedržela rámu dveří, myslím, že bych ležela na zemi. A ten jeho andělský úsměv mi k tomu moc nepomáhá.

„Ahoj," usměje se na mě. „Můžeme jít?"

„Uh, jo, jen si dojdu pro věci," zmizím za dveřmi mého domku, usměju se na Naomi, která zvedne pozitivně palce.

Vezmu si kožený batůžek z postele, na boty si nazuju obyčejné černé tenisky, přehodím přes sebe černou bundu a zabouchnu dveře od domu.

„Můžeme vyrazit," nasadím si sluneční brýle, i přes to, že je zima, mračna propouští pár slunečních paprsků, které mě příjemně hřejí na odhalenou kůži.

„Kam vůbec jdeme?" nechávám se vést. Harry kráčí pomalu vedle mě.

„Nech se překvapit," usměje se, mám možnost vidět ďolíček na jeho tváři.

„Nemám ráda překvapení," zakňučím.

„Od teď asi budeš muset mít," pokrčí rameny a zasměje se.

„Jdeme na pláž?" hádám, vím, že je to typické místo. Ale krásné.

„Ty- Jak?" nevěřícně se na mě podívá, tak vím, že jsem měla pravdu.

„Jsem dobrá na odhadování," vypláznu na něj hravě jazyk.

„Dám si na tebe pozor," pokroutí se smíchem hlavou.

„Jo, to bys měl," zasměju se.

„Máš ráda procházky po plážích?"

„Moc je nemusím," řeknu upřímně.

„Vybral jsem ji proto, že ji mají rádi všichni," věnuje mi nechápavý pohled.

„Ale já nejsem ,všichni'," ujasním mu situaci. Nejsem stejná, jako ostatní. Měl by to vědět.

„Jo, dobře," souhlasí se mnou.

„Co kdybychom zítra malovali?" zeptám se. „Víš, v dětském domově, nelíbí se mi ta béžová barva, myslím, děti by měly mít veselé okolí, nemyslíš?"

„Jo, to půjde," kývne, věnuje mi krásný úsměv.

„Jsme tu," porozhlédneme se po pláži, vlny silně naráží do ostrých kamenů na kraji pláže. Je tu větší zima, ale je to krásné. Vítr je tu silnější, každou chvíli si Harry pohodí vlasy, aby mu nepadaly do očí. Je to roztomilé.

„Je to tu krásné," vydechnu. Nenávidím procházky po pláži, ale tohle místo bylo tak krásné, tak kouzelné.

„Jo," přitaká. „Projdeme se?"

„Dobře," i přes mou nechuť k procházkám po pláži souhlasím, myslím, že s Harrym by to mohlo být jiné. Kouzelnější.

Viděla jsem, jak si strčil ruce do kapes.

„Je tu zima, co?" zasměje se.

„Trochu," usměju se.

„Uh, támhle je restaurace, nechceš se tam jít zahřát?" hlavou kývne k nedaleké budově s velkým nápisem, který mě jako první upoutal.

„Jo, dobře, stejně mám docela hlad," zasměju se, s Harrym zamíříme směrem k restauraci s názvem Terra Nostra.

Naše hřbety rukou se lehce dotýkají, jak jdeme těsně vedle sebe. Docela nečekaně Harry spojí naše prsty, lehce se usměju a stisknu mu ruku.

Vejdeme do příjemné menší restaurace. Je laděná do tmavě červené a bílé barvy. Tichá hudba dodává restauraci příjemnou atmosféru, jinak jde slyšet jen cinkání příborů, občas nějaké slovo, které někdo okolo ledabyle prohodí. S Harrym si zabereme volný stůl, který je trochu dále od ostatních obsazených, abychom měli větší soukromí.

Přehodím přes zdobenou židli svou bundu a i s Harrym se posadím.

Pod stolem Harry vyhledá mou ruku, spojí naše prsty, přičemž se lehce usměje.

„Tak, co si dáš?"



---

Tak, hned po dni další díl, někdo mi zatleskejte, prosím:Ddd

Dnes jsem měla docela dost času, i když přijel zbytek rodiny. Zase rychle odjel, navíc jsem měla předepsaných pár slov ze včerejška z večera, kdy jsem psala.

Nevím proč, ale poslední dobou se mi můj styl psaní nelíbí, přijde mi to divné, strašně lehké a nudné. Doufám, že to baví alespoň vás, pokud se vám něco nelíbí, klidně mi to napište, ráda se poučím.:)

Tenhle týden nejspíše přidávat už nebudu, protože můj program bude nejspíše jen škola, uvidím, jestli si najdu čas. Možná o víkendu, uvidím. 

Zase to okecávám (jako vždycky, že), děkuju za všechno! reads, votes, blahblah, vážím si toho!

Btw. je na vás, jak si Audrey představíte, pokud se vám někomu nezdají její bílé vlasy, Amanda měla dříve hnědé, je to na vás.:D



heart attack // h.s.Kde žijí příběhy. Začni objevovat