heart attack // h.s.

34

Cítila jsem, jak pomalu ztrácím sílu, pomalu nezvednu už ani prostý plastový kelímek naplněný vodou bez toho, abych ji nevylila. Hůře se mi dýchalo, měla jsem silné bolesti, ale přesto jsem se dále usmívala a snažila se rozdávat zbytek své energie lidem, co mě poslední dny dělají šťastnou.

Často jsem večer měla záchvaty pláče, kdy jsem nevěděla, jak přestat a ani důvod, proč bych měla.

Zkrátka jsem už nemohla najít smysl života. Jediné, co mě tu drželo, byla Naomi, Niall, Harry a malá Rosie. Kdybych nikoho z nich neměla, nejspíše už bych tu neležela, nepřemýšlela a ani nedýchala. Já dávala svou energii jim a oni mi ji vraceli dvojnásobkem té, co jsem jim dávala. Často zkoušeli mě dostat ještě na nějaké chemoterapie, dotáhnout mě k nějakým lékům, ale všichni jsme i tak věděli, že nic nepomáhá, a že ta rakovina je rozlezlá všude. Udělala si ze mě domov a já se s tím bohužel musela smířit.

Lékařka Whitakerová jen často mávala rukou a kroutila hlavou nad jejich snahou dostat mě z toho špatného stavu. Ona sama věděla, že jsem na tom dost špatně, proto se o nic nesnažila. Jen tiše přihlížela, nechávajíc je dělat všechny ty zbytečné věci, co nám společně akorát krátily čas.

„Zase jste se zamyslela, Audrey?" mávla mi před obličejem rukou starší sestřička, která mě tu většinou kontrolovala; spíše ty přístroje.

„Uh, ano," zamumlala jsem.

„Neměla byste tolik myslet, chápu, že tu není moc možností, co dělat, ale můžete poprosit někoho z rodiny, jestli s vámi nepůjde ven, to přeci možné je. A vidím Vás, jak se pořád díváte z toho okna, věřte mi," věnovala mi lehký úsměv, viděla jsem v její tváři únavu.

„Jste milá, určitě někomu řeknu, děkuji," oplatila jsem jí úsměv.

„A myslím, že tu máte návštěvu, tak vás tu nechám. Ale jak vám říkám, žádné špatné myšlenky, dejte na mě!" posledně se usmála, než opustila místnost, nechávajíc mě tu se známou osobou. 

„Ahoj," Harry obmotal své ruce kolem mého tenkého pasu, dávajíc mi lehký polibek na levý spánek.

„Ahoj," pousmála jsem se. „Kde máš zbytek?"

„Dali si na chvíli pauzu," pokrčil rameny, přisunul si židličku blíže k mému lůžku.

„Aha," kývla jsem.

„Chtěla bych také ven, sestřička říkala, že by to šlo," věnovala jsem mu jeden pohled, než jsem se otočila zpět k oknu.

„Zeptám se."

„Hned přijdu."

Nevěděla jsem, jestli byl na mě Harry pořád naštvaný, nijak se k tomu už nevyjadřoval, za což jsem byla samozřejmě ráda, protože bych to už nerada vytahovala, ale občas mě to děsilo, jak jsem nevěděla, co si myslí.

Dveře se s tichým zaskřípáním otevřely, přičemž Harry po boku sestřičky vjel do místnosti i s vozíčkem.

„Ten vozíček je nutný? Dokážu se udržet na vlastních nohou," ujistila jsem je.

„Je to nutné. Jsou tu i jistá rizika, že se Vám může něco stát, takže tu máme takové menší opatření, které nám dá jistotu," vysvětlila mi sestřička.

Nespokojeně jsem mlaskla, ale nakonec jsem přeci jen přikývla.

Nechtěla jsem se cítit jako nemocný člověk a rozhodně ne na veřejnosti, ještě pro pár zbývajících dnů jsem chtěla vypadat a cítit se jako normální zdravý člověk, co se udrží na nohou.