Prokletí měsíce

Kapitola XIX - Jizvy minulosti

Mlčela jsem. Neměla jsem co bych namítala. Měl pravdu. Vše byla moje vina. Pomalu jsem zády sjela po boku auta k zemi, přitáhla si kolena pod bradu a položila na ně hlavu. Ani jsem nevnímala dosud mokrou zem od deště. Bylo mi to jedno... najednou mi vše bylo jedno. Utápěla jsem se ve výčitkách, strachu, hanbě a zlosti sama nad sebou. Po tvářích mi stekly tiše slzy. Ani jsem si nepamatovala den, kdy jsem naposledy plakala. Snad to bylo při té strašné události... Toho osudného dne...

„Neměla bys sedět na zemi." prolomil ticho po nějaké chvíli šerif a jeho hlas zněl o něco klidněji, přesto v něm byla znát jistá příkrost. Napadlo mě ignorovat ho, ale to bych se chovala jako nějaký fracek. Místo toho jsem k němu zvedla pohled a překvapeně zjistila, že ke mně natahuje ruku, aby mi pomohl zpět na nohy. Po okamžiku zaváhání jsem jeho pomoc přijala. Ihned mě na zadku zastudil flek od mokré země. „Odvezu tě domů, aby ses mohla převléknout." pronesl šerif, přistoupil k autu a otevřel dveře na místě spolujezdce a s pohledem upřenám na mě v mlčení čekal.

Nejistě jsem se ohlédla přes rameno směrem k nemocnici.

„Měla bych tu zůstat s Clair. Neměla by tu být..."

„O to je už postarané. Zůstane Kayl. V případě nebezpečí by si určitě poradil lépe." odtušil s ušklíbnutím. Polkla jsem. I když nezněl již tak příkře, jeho poznámky byly velice dobře mířené. Přešla jsem tedy k němu a nastoupila do auta. Sotva jsem dosedla, dveře zabouchl, obešel auto a za okamžik seděl již na místě řidiče a startoval.

Zatímco auto vyjelo z parkoviště, objala jsem se pažemi a zadívala se z okna. I když přestalo pršet, dešťové mraky se dosud neroztrhaly a hrozily další brzkou sprškou.

Před očima se mi zrekapitulovala situace před a po nárazu do stromu. Zachvěla jsem se, když jsem si vybavila strach, jenž mě polil při přibližování se útočníka. Bylo jediné štěstí, že se tam Reagen objevil, jinak by to dopadlo jak pro Clair i pro ni tragicky.

„Jak jsi nás vlastně našel?" pohlédla jsem na šerifa. „Objevil ses tam tak rychle."

„Až se příště rozhodneš navštívit Hanignourské panství, nezapomeň poděkovat ředitelce Moreyové. Informovala nás, že jsi v ústavu i s nějakou svou známou. Jeli jsme za vámi, abychom vás doprovodili domů, ale bohužel jsme kvůli prudkému dešti nebyli tak rychlí." ušklíbl se nevesele. Po celou dobu se díval upřeně před sebe na silnici. „Když Kayl nechtěl riskovat dupnutím na plyn, rozhodl jsem se běžet napřed. Vzal jsem to zkratkou a díky tomu byl na místě právě včas." hlesl a všimla jsem si, jak mu klouby ruky zbělely, když stiskl prsty kolem volantu. „Být o pár chvil pomalejší, zřejmě by to nedopadlo tak poměrně dobře." odtušil suše a po tváři mu přeběhl tajemný stín.

„Ty toho vraha znáš." hlesla jsem po chvíli ticha. Nebyla to otázka.

„Myslel jsem si, že ano." vydechl po nějaké chvíli ticha zastřeným hlasem.

„Kdo..." zarazil mě mávnutím ruky.

„Teď to neřeš. Musíme dojet k tobě, aby ses mohla převléknout a pak musím ještě něco vyřešit."

„Je nějaká možnost, že mi jednou odpovíš normálně?" povzdychla jsem si.

„Možná." pokrčil klidně rameny a ani na mě nepohlédl. K mému překvapení z jeho hlasu ale nečišel nejmenší náznak ironie a posměchu. Snad právě tato skutečnost mě umlčela a zbytek cesty až k mému bytu jsem promlčela, stejně jako šerif.

Když nakonec zaparkoval auto před vstupem do domu, spustil se opět vydatný déšť. Tiše jsem si povzdychla a vystoupila.

„Nesnáším jaro." zamručel Reagen pod nosem jakmile vyšel z auta a probodl pohledem ulici. Ta byla ale prázdná a po nikom nebylo ani vidu ani slechu. Rychlým krokem jsem zamířila k domu ve snaze vyhnout se další várce studeného deště. Během chvíle se mi povedlo odemknout hlavní vchod, ale překvapilo mě, že mi je šerif otevřel a přidržel a sám mě poté následoval do schodů.