Ballet dancer vs. boxer

A zase on

O rok později

Louis:

Ráno jsem se probidl ještě před budíkem. Vystřelil jsem z postele a měl blbý pocit. Jako že se něco stane. Hodil jsem na sebe tepláky a tričko s dlouhým rukávem. Ještě jsem na sebe hodil mikinu, na hlavu svou beanie a na ruce rukavice. Do uší jsem si dal sluchátka a pustil svou oblíbenou hudbu. Na nohy jsem si nazul tenisky a vyrazil do sněhem zavátého Londýna. Miluji sníh a miluji zimu a Vánoce. Chvíli jsem běžel. Zastavil jsem se až v parku a na chvíli se zastavil. Plíce mě pálely a očí štípaly. Zítra si vezmu brýle. Všude bylo bílo a slunce se od sněhu odráželo tak, že mě pálely oči. Ruce mě zebaly, i když jsem měl rukavice. Tváře jsem měl červené, ošlehané od mrazu. Vytáhl jsem si sluchátka z učí a schoval je do kapsy od mikiny. Vydýchával jsem se a už chtěl vyrazit, jenže do mě někdo vrazil a já spadl do sněhu. Vážně super. "Omlouvám se, není vám nic?" Začal jsem se hrabat ze sněhu, když jsem si všiml natažené ruky. Chytil jsem ji a s díkem se na něj podíla. Když jsem ho však viděl, zaskočilo mi a dech se mi zadrhl v hrdle. "Díky." Pustil jsem ruku a chtěl odejít. Zase on? Proč? Už jsem na něj zapomněl, ale zase se mi připomněl a do očí se mi vehnaly slzy. "Promiň neznáme se?" Promluvil na mě a já se zastavil v kroku. "Kdysy jsme se znali. Ale je to dlouho." Znovu jsem se rozešel a potom i rozběhl, ale stále jsem cítíl, pohled na mých zádech a slyšel kroky za mnou. Byl to jeho pohled a jeho kroky, které mě dohnaly. "Prosím zastav se." Zastavil jsem se a koukl na něj. "Co se stalo? Nepamatuji si na tebe." Už jsem to nevydržel a začal po něm křičet. "Jistě, že si nevzpomínáš. Byli jsme spolu asi dva měsíce, když jsi odjel na zápas do Dublinu. Tam tě tak zřídili, že jsi stratil paměť. Přijel jsem za tebou a ty jsi mě nepoznal. Druhý den jsi řekl Liamovi, aby mi vyřídil, že mě už nikdy nechceš vidět. Zničilo mě to, chápeš? Láska mého života udělá tohle. Nenáviděl jsem tě a zároveň tolik miloval. Je to už rok a stále to bolí. Snažil jsem se na tebe zapoměnout a ty si teď příjdeš a vrazíš do mě. Tohle se nikdy nemělo stát." Křičel jsem a plakal.

Harry:

Ráno jsem se vzbudil a jako každý den jsem si šel zaběhat. Je to už rok od nehody. Od té doby netrénuju, jen chodím běhat. Protože tím si dokonale vyčistím hlavu. Ale dnes mám pocit, jako by se měco mělo stát. Zastavil jsem se v parku a srazil nějakého kluka. "Omlouvám se, není vám nic?" Ptal jsem se anatahoval k němu ruku, kterou následně přijal. "Díky." Řekl, když se na mě koukl. Ale dech jako by se mu zastavil a do očí se mu nahrnuly slzy. Byl mi děsně povědomý. "Promiň neznáme se?" Zastavil se a lehce řekl: "Kdysy jsme se znali. Ale je to dlouho." Nechápu ho, jak to jako myslí? Zase se rozešel a potom i rozeběhl. Stále jsem se na něj koukal a běžel za ním. "Prosím zastav." Křikl jsem, když jsem ho doběhl. Koukl se na mě. "Co se stalo? Nepamatuji si na tebe." Byl jsem zmatený. "Jistě, že si nevzpomínáš. Byli jsme spolu asi dva měsíce, když jsi odjel na zápas do Dublinu. Tam tě tak zřídili, že jsi stratil paměť. Přijel jsem za tebou a ty jsi mě nepoznal. Druhý den jsi řekl Liamovi, aby mi vyřídil, že mě už nikdy nechceš vidět. Zničilo mě to, chápeš? Láska mého života udělá tohle. Nenáviděl jsem tě a zároveň tolik miloval. Je to už rok a stále to bolí. Snažil jsem se na tebe zapoměnout a ty si teď příjdeš a vrazíš do mě. Tohle se nikdy nemělo stát." Křičel na mě a začal plakat. I když jsem se nažil, nevzpomněl jsem si. Na ni. Ale musím přiznat, že i když nevím, kdo to je, líbí se mi a mám pocit, že ke mě patří. "Nemohl bych tě někam pozvat a všechno by jsme si vyříkali?" Setřel si slzy a koukal na mě. "Tak to by jsi teda nemohl." Otoičl se a chtěl odejít, ale já ho chytil za rameno, otočil k sobě a políbil. Bylo to dokonalé. "Harry?" Vzdechl. Rozplakal se na novo. Objal jsem ho. Instinktivně jsem mu přejížděl po zádech a nechal ho vyplakat. "Tak dobře. Vyzvedni mě v jedenáct. Dnes mám volno, je sobota." Uchechtl se a já mu střel slzy. "Dobře, tak tedy v jedenáct. Těším se." Usmál jsem se a nechal ho odejít.

Louis:

To se mi snad jenom zdá? On mě pozval ven? Možná bych to mohl skusit znovu a začali by jsme odzačátku. Stále ho miluji a už ho nenechám odejít. Tenokrát budu bojovat. Doma jsem si hodil rychlou sprchu a přešel ke skříni. Bylo čtvrt na jedenáct a já nevěděl co na sebe. Volím klasiku: Černé skinny jeans, černé tričko s nápišem NIKE, na to svůj oblíbený krémový světr a k tomu ještě černý kabát ke kolenů. Jo tenhle styl jsem pochytil po Harrym. Zašel jsem do koupelny a vyčisil si zuby. Vlasy jsem si dal do přirozeného rozcuchu, stejně venku lehce fouká a vlasy by mi nedržely. Do ruky si vezmu svou červenou beanie a rukavice a mířím dlomů, protože za chvíli je jedenáct.

Harry:

Dorazím domů, celý nadšený a urichleně volám Liamovi. "Ano?"

"Čau Li, nadiktuj mi andresu."

"Jakou adresu?"

"Dneska v parku jsem potkal toho kluka."

"Myslíš Louise?"

"Jo Louise a potřebuju jeho adresu. Mám ho vyzvednout, ale nevím kde bydlí."

"Dobře, tak si piš: Augustus street, 21."

"Díky Liame, máš to u mě."

"Hlavně ho zase nesklam."

"Neboj, tentokrát ne."

S tímto jsem to položil a šel do sprchy. Vylezl jsem a rychle na sebe hodil svoje oblíbené tričko s nápisem Ramones a k tomu upnuté skinny jeans. Na to si vezmu jenom kabát a svoje oblíbené boty. Na hlavu si dám beanie a mám hotovo. Prohlédnu se v zrcadle a zhodnotím se palcem nahoru.

Vjíždím do ulice, kde bydlí Louis a zastavím před číslem 21. Vystoupím z auta a zamířím přímo ke dveřím. Zazvoním a čekám, až mi někdo otevře. "Ahoj." Řekne Louis a já jsem jako omámený. Krásně se směje a hezky voní. "Ahoj. Můžeme jet?" Přikývne a zamkne. Jdeme k autu a já jako správný gentleman mu otevřu dveře. "Díky." Nasedne a já běžím ke své straně. "Kam jedeme?" Houkne a kouká přitom na mě. "Nech s epřekvapit." To bude koukat.

Louis:

Vypadá kouzelně, neodolatelně, sexy a já nevím co ještě. Prostě Bůh. Jedeme mě neznámo kam a jsem celkem nervozní. Zastavujeme u nějakého skladu, nebo to tak aspoň vypadá. "Už jsme tady." Řekne nadšeně. "A teď mi řekneš, že mě znásilníš, zabiješ, rozčtvrtíš a hodíš do Temže a nikdy mě už nikdo nenajde." Koukám na něj, když vycházíme z auta. "Ne, nechci tě zabít a ani rozčtvrtit." "Takže znásilnit ano?" "Co? Ne. Chci tě poznat a povídat si. Chci strávit den s tebou a ne vraždit tě a házet do řeky." Uchechtl se. Já si oddechl a vydal se za ním. Otevřel mohutné dveře a my vešli do celkem útulného skladiště. Jo, asi si říkáte, útulného, ale vypadalo to tady vážně hezky. Stěny byly vymalované a byl tady nábytek. Bylo tu teplo a vypadalo to jako byt. Jen doufám, že tady nebydlí. "Tady bydlíš?" Koukl se na mě a zasmál se. "Ne, tady nebydlím." Další oddech. Ukázal na stůl a židli. Sedl jsem si a čekal co se bude dít. Po chvíli přiše i s tácem jídla. Ještě bylo teplé. Jak to ksakru udělal?

"Dobře, tak mi o sobě něco pověz." Usmál se, když jsme dojídali. "Fajn. Jmenuji se Louis Tomlinson, pracuji v národním královském baletě, jako hlavní tanečník. Hmm, s rodiči nevycházím moc dobře. Jednou jsem potkal super chlapa se kterým jsem chtěl být až do konce života, ale osud nám to nedovolil. Momentálně jsem sám a mám jednoho nejlepšího kamaráda. Teď ty." Chtělo se mi plakat, když jsem si na to zase vzpomněl. Harry přikývl a spustil. "Jmenuji se Harry Styles a žiju s nejlepším kamarádem Zaynem. Mám kočku Kluičku, nevím kdo ji tak pojmenoval, ale líbí se mi. Kdysy jsem boxoval a prý jsem byl dost dobrý, ale díky tomu jsem sratil pamněť. Nepamatuju si na člověka, který mě miloval. Jen vím, že ho nemůžu dostat z hlavy. Nějaké vzpomínky se mi vrátili. Ale jen jediná na onu krásnou andělskou tvář s modrýma očima a dokonalým smíchem. Jen tato vzpomínka mi utkvěla v paměti. Od té nehody jsem neboxoval. Chdím jenom běhat, každý den. Vlastním pekárku a taky mám dva zaměstnance. Moc to nevynáší, ale mě to baví. A momentálně teď se snažím zapůsobit na moji bývalou lásku. Na andělskou tvář s modrýma očima a krásným smíchem." Usmál se a pohladil mě po tváři.

Poznámka autorek:

Smutná zpráva. Už jen epilog a máme konec. Snad se vám díl líbil. DXS