Druhá

2.8K 190 13
                                    

Helen McCarterová pracovala pro Dancroftovy už dlouhých jednadvacet let. Tato žena, původem z Montrose, to je na východě Skotska, byla vždy velmi milá a přátelská, co se týkalo všech jejích známých. Bylo jí už pár let po čtyřicítce ale i přes to byla velmi krásná. Dlouhé, pořád ještě kaštanové vlasy měla spletené do copu. Ostře řezaná tvář a hnědé oči tvořily dojem zralé, ale přesto velmi aktivní a akční ženy.

"Betty? Kde je ta holka?"

Zeptala se Helen nahlas a přitom se i nadále věnovala krájení brambor.

"Nevím. Ale jsem tu já."

Žena zvedla hlavu a uviděla Cindy.

"Cindy. Ráda tě vidím. Pomůžeš mi s tím, prosím?"

"Dobře."

Cindy Dancroftová vždycky ráda pomohla v domácnosti. Přišla k ní a chopila se škrabky.

"Viděla už jsi našeho hosta?"

Řekla dívka a trochu se usmála. Helen zakroutila hlavou.

"Ne. Ty už ano?"

"Jistě, viděla jsem ho."

"A?"

Vztah mezi těmi dvěma ženami byl zvláštní. Od té doby co umřela Cindyina matka jí ji Helen nahrazovala. Vždy byly skoro jako kamarádky.

"Je moc hezký. A milý."

"A jinak?"

"Co jinak? Viděla jsem ho ani ne pět minut."

Helen se pousmála. Bylo s podivem, že žena jako ona zůstala sama. Milá, hezká, chytrá, ne úplně chudá a přesto se nikdy nenašel ani jeden nápadník. Ona věděla proč, ale nikdy to nikomu neřekla. Tohle bylo zase její malé tajemství.

"I po pěti minutách se můžeš zamilovat."

"Myslíš?"

Cindy hodila brambor do hrnce a ten postavila na plotnu.

"Já nemyslím. Já to vím."

Pravila Helen a zasmála se.

"Necítím se zamilovaná. Není to jako ve knihách."

Ozvala se Cindy a utěrkou utřela pracovní plochu. Její společnice se zasmála.

"Nesmíš věřit knihám, drahá. Knihy lžou a vymýšlejí si."

"V tom případě doopravdy nevím. Možná to zjistím později."

Služebná odstoupila od pultu a mírně strčila do dívky.

"Měla by ses jít převléct na večeři."

"Ale já se na večeři nepřevlékám."

"Obvykle taky nevečeříš s nějakým okouzlujícím mladým mužem, ne? Tak šup, šup."

Vystrkala ji ze dveří a pozorovala, jak odbíhá do svého pokoje. Trochu se usmála, ale pak náhle posmutněla. Proč, to v tu chvíli věděla jen a pouze ona.

"Helen?"

Vyrušil ji mužský hlas a ona se otočila.

"Pane."

Vyslovila a sklopila hlavu. Před ní stál William Dancroft, na sobě měl tmavý oblek a na tváři zamyšlený výraz.

"Říkala vám Cindy něco?"

"Ne, pane."

"Teď lžete."

"Ano, pane."

Muž se usmál.

"A nepovíte mi to, že?"

"Nepovím."

"Proč? Jsem přeci její otec."

Nyní se usmála Helen.

"Ale ona to řekla mi. Nebojte, nakonec se to dozvíte."

"Ale co? Jde o Roberta?"

"Myslíte našeho nového hosta?"

"Přesně toho."

William přešel trochu blíž a žena naproti němu se usmála ještě víc.

"Možná."

Pak se kolem něj protáhla, ve vzdálenosti, která by se určitě nedala označit vhodnou a vešla do kuchyně.

"Nemějte jí to za zlé."

Poznamenala a opět se začala věnovat večeři. Pán domu na ni chvíli koukal, pak se usmál a odešel. Bůhví, co se mu honilo hlavou. I on měl tajemství, které v sobě už nějakou dobu držel.

____________________

"Ty modré, nebo ty béžové?"

Zeptala se zcela vážně Cindy a položila šaty na postel. Betty se zasmála.

"Třeba ty béžové. Není to jedno? Je to jen večeře."

"Není to jedno. Takže ty béžové?"

Služebná kývla.

"Nezamilovala jste se nám trošku?"

"Proč se na to každý ptá? Nevím."

"To byste ale měla vědět, ne?"

Cindy zvedla béžové šaty a ušklíbla se.

"Co ty o tom víš?"

Betty sklopila pohled a usmála se. To bylo zase její malé tajemství, to, o kterém nikdo jiný nevěděl.

Je zvláštní, jak takové malé tajemství dokáže změnit běh života. A co teprve, když se jich setká více na jednom místě. To pak začne být doopravdy zajímavé.

A věřte, že tohle ještě zajímavé bude.


Little secrets CZKde žijí příběhy. Začni objevovat