[D!FFERENT]

1] Začátek

Začalo to vše před jedenácti lety. Jasonovi bylo šest let, když se dozvěděl o smrti jeho otce. Otec jel jednoho dne z pracovní služby, ale na křižovatce mu nedal přednost nákladní automobil a narazil do něj z boku. Jasona to zasáhlo natolik, že se přestal bavit se všemi lidmi. Poslouchal, kýval, někdy i řekl pár slov, ale to je vše. Jeho matka Megan Knightová nevěděla co si počít. Dvakrát týdně absolvovala setkání matek v nesnázích, ale ani to jí nepomohlo. Snažila se Jasonovi pomoct, ale to bylo úplně zbytečné. Jason se uzavřel do svého světa, ze kterého nechtěl ani za nic vystoupit. Jason nechápal proč táta umřel tak mladý.

Megan nevěděla ani po jedenácti letech co má dělat, a proto se rozhodla, že se spolu s Jasonem odstěhují do jiného města a zkusí začít žít od začátku.

Bylo pro ni opravdu těžké prodat dům, který společně s Jasonovým otcem Lucasem postavili, ale věřila, že je to pro dobrou věc. Také doufala, že by to Lucas pochopil a že bych chtěl aby to tak bylo.

Po několika měsících se ozval kupec a bez váhání ten dům odkoupil.

Megan a Jason se tedy odstěhovali do sto kilometrů vzdáleného města Morrilton. Město Morrilton je krásné město s několika desítkami tisíc obyvatel, nespočet kulturních, sportovních a rekreačních ploch. Megan věřila, že si život v tomhle městě oblíbí. Koupili si dům, který leží na břehu jezera Rofu. Tolik klidu na jednom místě, a přes to tak blízko centru města. Ideální bydlení pro rodinu. Megan věřila, že se to zde Jasonovi pomůže zapomenout a vrátí se mu chuť do života.

Megan vymýšlela aktivity, díky kterým by byla více se svým synem. Věděla, že potřebuje otce, ale vzít si domů cizího chlápka by asi nebylo zrovna ideální. Po kompletním nastěhováním do domu v Morriltonu chtěla Jasona vzít na procházku městem. Jason přikývl jako obvykle a následoval jí. Když v centru narazili na Jasonův oblíbený obchod s oblečením, nic to s ním neudělalo. Jakoby neměl žádné emoce. Jakoby už nikdy neměl mít z ničeho radost. „Jasone, nechtěl bys jít dovnitř a něco si koupit?" zeptala se matka. Jason zase jen přikývl. Šli dovnitř. Jason chodil mezi regálama s oblečením, jako by to byly lampy na ulici. Nevšímal si toho, jen prostě prošel uličkou tam a zpět. „Tak co? Líbí se ti něco?" zeptala se zoufale Megan. Jason jen kývl že ne. Megan byla smutná, protože mu chtěla udělat radost, jenže už bohužel ani nevěděla jaké to je. Vyšli z obchodu a tam je zastavila mladá dívka, která rozdávala letáky. „Ahoj mladíku, nechceš se zúčastnit naší soutěže, ve které můžeš vyhrát zajímavé ceny?" otázala se Jasona. „Promiňte slečno, ale nepřijměte ho za žádnou cenu," smutně dodala Megan, sáhla dívce na rameno a pokračovala v cestě. „Jasone," řekla matka, „pojď na zmrzlinu." Jason zase pouze kývl hlavou. Vždy když Jason kývl hlavou, Megan jen povzdechla. Megan mu objednala jeho oblíbenou příchuť a vydali se spolu zpět domů. „Jasone," řekla Megan, „Měl by ses připravit, zítra jdeš do školy." Jason se na ní jenom nevěřícně podíval, sklopil oči a pokračoval v cestě.

Když přišli domů, Megan začal zvonit mobil. „Dobrý den," ozvalo se z telefonu, „máme pro Vás tu práci, o kterou jste žádala skrz naše webové stránky. Máte ještě zájem?" Megan se usmála a odpověděla: „Ano, to určitě mám." Po chvilince napětí se opět ozvalo: „Dobře tedy. Máte čas na schůzku ve čtvrtek v půl páté odpoledne?" Megan zbrkle odvětila: „Ano, je to perfektní." „Dobře tedy, budeme se těšit. Zatím na shledanou." „Nashledanou," dodala nevěřícně Megan.

„Jasone! To je paráda," zakřičela plná radosti Megan, „ve čtvrtek jdu na pohovor do práce." Jason se jen usmál a řekl: „Ano, to je vážně paráda." Megan se úsměv změnil v pláč. „Proč sakra jednou nemůžeš sdílet radost se mnou!?" zařvala a odešla do ložnice. Jason jen udiveně stál a koukal na zavírající se dveře. Po té si sedl do křesla, zapnul si televizi a bezmyšlenkovitě sledoval obraz, který běhal po obrazovce televize. Když se po několika minutách Megan zmátořila, přišla do obývacího pokoje a jakoby se nic nestalo si sedla vedle Jasona. „Co to dávají Jasone?" zoufale se zeptala. „Nevím," odpověděl Jason. Megan byla v bodě, kdy má dost. V bodě, kdy potřebuje pomoc. Doufala, že to alespoň ta škola trošku napraví. Věděla ale, že moc velká šance to není, ale co kdyby potkal někoho, s kým by si rozuměl. Třeba někoho, kdo má stejný problém jako on, nebo někoho, komu by natolik věřil, že by se mu vyzpovídal. „Už jsi připravený na zítřek?" řekla Megan, „máš školu." „Nejdu nikam," odřekl Jason. Megan vyletěla, pobíhala po bytě a řvala: „To si piš že půjdeš, co by z tebe bylo? Jakou myslíš že budeš mít budoucnost, když nic nebudeš dělat? To furt budeš koukat na tu přiblblou televizi? To furt budeš sedět sám doma a nic nedělat? Nenudí tě to už trochu?" Jason se jen na Megan koukl a zakýval hlavou. Megan přestala poskakovat po bytě, sedla si na zem, opřela si hlavu rukou a začala brečet. „Mně to taky mrzí. Taky jsem měla veliký problém to překousnout, ale.... ale táta se tímhle nevrátí! Táta by určitě nechtěl, abys takhle dopadl." Jason se zvedl, šel ke dveřím do pokoje, otevřel je, vstoupil, otočil se a řekl: „Nemůžeš vědět co by táta chtěl. Táta je totiž mrtvý!" vykřikl na Megan a bouchl s dveřmi. Megan se zvedla ze země, popadla klíče, kabát a kabelku a vyběhla ven na čerstvý vzduch. Když byla kilometr od domu, začalo pršet. Megan neutíkala. Zůstala stát na místě, zdvihla čelo k nebi a užívala si, jak jí tečou kapky po tvářích. Jason mezitím vylezl z pokoje, protože už dlouho neslyšel žádný zvuk, ale Megan nikde nebyla. Jason dostal strach, protože by neodešla bez rozloučení, ale uvědomil si, že asi nebyl nejpříjemnější. Vyhlížel jí z okna, ale ona stále nepřicházela.

Asi po čtvrt hodině stání v neustálém dešti došla Megan k závěru, že by mohla jít domů. Při cestě zpět nijak nepospíchala. Usmívala se a kráčela domů. Když za sebou doma zavřela dveře, stála v suterénu celá promoklá. „Kde jsi byla?" ozvalo se z kuchyně. „Byla jsem se projít," odpověděla veselá Megan, „tohle jsem potřebovala. A teď mě omluv, jdu si dát sprchu." Když vylezla ze sprchy, podívala se na hodiny a viděla, jak velká ručička projíždí dvanáctkou. „Jasone, je deset hodin, měl bys už jít spát. Zítra jdeš do školy. A neodmlouvej." Jason šel poslušně do postele, nařídil si budík na 6:30, zavřel oči a ihned usnul.