Dark Horse

♠20.Díl - Amelie♠

Elisabett se hrnuli slzy do očí, ale zařekla se, že už jí nikdo neuvidí brečet. Musí být silná. Odmítla její ruku a postavila se na své nohy. Ale hned na to sykla bolestí a chytila se levé strany svého hrudníku. Lehce se předklonila a zamračila se. Zřejmě si musela narazit žebra. Král seskočil se svého koně a přiblížil se k Elisabett. Chytil ji za pas a chtěl ji pomoci, chtěl, aby byla v pořádku. Nečekala tohle gesto, ale ihned zareagovala a krále odstrčila.

„Nesahej na mě." Nenávistně zavrčela a poodešla ke svému koni. Král ji pozoroval s bolestí v očích. Bolelo ho, když ji nemohl políbit, nebo se jí jen dotknout. Chtěl jí obejmout a říct ji, že ho to všechno mrzí a...a vlastně neví, co by jí ještě řekl. Sám v sobě má strašný zmatek a neví, jak se svými city vypořádat.

„Harry." Princezna Charllote se k němu připlížila a chytila ho za ruku. Elisabett se podívala na to místo, kde byli jejich ruce spojené. Cítila se, jako by jí někdo vyrval srdce z těla. Probodla krále i princeznu nenávistným pohledem a vyskočila zpátky na svého koně.

Harry ji se zatajeným dechem sledoval, co se bud dít teď.

„Hlídej si jí, králi. Ještě někomu ublíží." Promluvila drsným hlasem Elisabett a ještě jednou se na princeznu podívala. Otočila svého koně a vydala se od nich pryč.

Král ještě nějakou chvíli sledoval místo, kde ji naposledy viděl, než se před něj postavila princezna. Nuceně se na ní usmál.

„Kdo to byl?"

„No...nikdo."

„Nevypadalo to tak."

„Věřte mi, Charllote."

„Dobře." Usmála se na něj a políbila ho. Během polibku zavřela oči a soustředila se na nějaké pocity, které se u ní objevili poslední dobou. Král, ale oči zavřít nemohl. Nebyl to takový polibek, který zažil s Elisabett. Cítil...vlastně necítil vůbec nic. Jejich rty se rozpojili a princezna se zářivě usmála. Král lehce zvedl své koutky, ale nic neříkal. Pomohl princezně opět do sedla a vydali se zpátky do zámku.

Elisabett hnala svého koně lesem a nechala své slzy volně stékat po jejích červených tvářích. Jak si mohla myslet, že jí král miluje? Nebo že k ní něco cítí? Jak strašně hloupá byla. Jakmile se přibližovala k hradu, tak si otřela slzy a nasadila kamenný výraz. Seskočila z koně, kterého nechala v lese. V dohledu měla bránu, která vedla na nádvoří. Stráže stáli u ní a hlídali, aby se nikdo cizí dovnitř nedostal. Tohle bude menší problém. Měla velké štěstí, že jel zrovna vůz se sudy, zřejmě vína. Když projížděl nejblíže k ní, tak vzadu na něj naskočila a snažila se tvářit, že k tomu vozu patří. I když ji bolela naražená žebra. Jakmile projížděli bránou, tak čekala se zatajeným dechem, co se bude dít.

Hluboký výdech opustil její hrdlo, když její plán vyšel. Dostala se na nádvoří, kde z vozu seskočila. Rozhlédla se okolo a všude se pohybovalo strašně moc lidí. Nosili různé věci. Povlečení, slepice a různé nádoby. Nejvíce ji zaujala malá, buclatá a lehce šedivá dáma, které sice neviděla do tváře, ale viděla, že nese zeleninu. Kam by to jinam nesla, než do kuchyně?

Dáma vešla do nízkých, tmavých dveří, které byli umístěny na vrchu schodiště, které ale moc dlouhé nebylo. Dveře se za ní zabouchly a Elisabett je musela znovu otevřít. Naskytl se jí pohled na obrovskou kuchyň, kde všude bylo nádobí a všechno možné. Ale jediné divné tady bylo to, že tu byla jen ona dáma.

„Margaret? Donesla jsi ty vajíčka?" Promluvila dáma, ale na Elisabett se neotočila. Elisabett ji sledovala a snažila se něco vymyslet, ale dřív než to stihla, tak se dáma otočila. V tu chvíli se Elisabett zastavilo srdce. Dáma na tom nebyla vůbec jinak. Pusa se jí otevřela dokořán a upustila mrkev, kterou držela v ruce.

„Amelie?" Zašeptala Elisabett.

„Princezno." Amelii stekla po tváři první slza a hned na to další a další. Elisabett k ní rychle přiběhla a pevně ji objala. Skoro neslyšně sykla, protože jí bolela žebra, ale teď na to nechtěla myslet. Elisabett se taky rozbrečela, až se její tělo otřásalo pod nápory vzlyků.

„Co tady děláte, veličenstvo?" Amelie mluvila potichu, protože stále nemohla uvěřit tomu, že tu princezna opravdu je.

„Myslela jsem, že jste zmizela? Byli tu královští vojáci a prosili krále o pomoc." Elisabett se od ní odtáhla a otřela si slzy hřbetem ruky. Usmála se na Amálii a pořád ji držela za ruku.

„Já vím, vím všechno, co se tady dělo. Ale teď se chci vrátit domů. Chybí mi tatínek a všichni. Dokonce i Liliana."

„Nebuďte na ní zlá-"

„Už na ní nechci být zlá. Vím, že jsem jí vůbec nedala žádnou šanci. Teď to chci napravit. Chci napravit všechno a chci se vdát."

„Opravdu? A za koho?"

„Za toho, za koho bych chtěla vdát, nemohu. Ale dala jsem si slib, abych tatínkovi nepřidělávala starosti, tak se vdám za prvního, kdo si o mě řekne."

„Ale broučku, takhle nemluvte. Zamilovala jste se do obyčejného chlapce? Určitě by ho Váš otec přijal." Elisabett se zasmála.

„Kdyby jen obyčejný chlapec, ale bohužel."

„Tak kdopak to je?"

„Váš král." Zašeptala Elisabett a tváře ji nabrali červenou barvu.

„Je to velký fešák, že ano?" Usmála se radostně Amelie.

„Ano, to ano."

„Tak v čem je problém?" Podivila se Amelie.

„Bude se ženit."

„To taky není velký problém. Přece si tu nafrněnou princeznu ještě nevzal."

„Vím, ale on ke mně nic necítí a..a..a neví, kdo jsem. Myslí si, že jsem jen obyčejná dívka. A nechci mu zasahovat do života. Rozhodl se, tak jak se rozhodl. Takže já musím jít dál."

Amelie se usmálaa zároveň přemýšlela, že princezna už je dospělá a strašně moc se podobá na svou matku.

„Dobře a co vlastně děláte tady? V králově hradu?"

„Ehm, mám strašný hlad a nesehnala jsem nic k jídlu a taky jsem si tady chtěla vzít něco na cestu."

„Na cestu?" Vyzvídala Amelie.

„Ano. Chci se vrátit domů."

„Sama? Tak to nedovolím! Víte, co se Vám všechno může stát?!" Vykřikla Elisabett.

„Znám zdejší lesy, líp než si myslíš. Nebude to tak těžké a chtěla bych tě poprosit o něco k jídlu?"

„Oh, samozřejmě." Zasmála se Amelie a dovedla Elisabett ke stolu, kde ji posadila na židli. Potom někam odběhla, ale za malou chvíli byla zpět. Měla talíř, kde byla zelenina, šunka, sýr, vejce a chléb. Položila to před Elisabett a sedla si vedle ní. Elisabett měla strašný hlad a tak se na jídlo přímo vrhla.

„Ehm, ehm." Napomenula jí Amelie. Elisabett se usmála, ale hned se uklidnila. Dodržela pravidla etiketu a vzala si příbor.

Jakmile dojedla všechno, co bylo na talíři, otřela si kapesníčkem koutky rtů a slušně poděkovala.

„Amelie! Potřebuju čokoládu, hodně čokolád-" Do kuchyně vtrhl král, který si hned všiml Elisabett a tím se zasekl. Elisabett se rychle postavila a nevěděla, co dělat.

„Veličenstvo." Usmála se Amelie a postavila se. Vzala talíř a odnesla ho pryč.