Dark Horse

♠11.Díl - Setkání♠

Probudila se lehkým trhnutím, jako by se jí zdál zlý sen. Ležela nahá u stromu, který ji byl známý. Přitáhla si svá kolena blíž k hrudi, aby si zajistila trochu více tepla. Z ničeho nic se ji po tváři kutálela jedna slza za druhou. Neměla ponětí, proč pláče a jak pláč zastavit. Její dlouhé, vlnité čokoládově hnědé vlasy odpočívali vedle ní. Oči, ze kterých neustále lekly kapky slz, měla otevřené. Dívala se trávu, která se jemně vlnila slabounkým vánkem, který vál. Ale najednou slzy přestaly téct a zaschly ji na bledé tváři. Její tvář neměla tu zdravou barvu jakou má většina děvčat. Její tvář byla bledá, rty které mívají tmavější bravu třešní, se tomu jen těžko podobaly. Velmi pomalu se zapřela, dlaní své pravé ruky, o zem pokrytou zeleným listím, které stihlo popadat. Byla slabá, ale podařilo se jí své tělo nadzvednout ze země. Cítila se zvláště. Byl to zvláštní pocit mít jen dvě nohy, ruce a kůži. Hřbetem ruky si otřela zaschlé slzy. Ze všech sil se postavila na své roztřesené nohy. Chytila se kmene stromu, aby se její tělo znovu nesetkalo s tvrdou zemí. Porozhlédla se a viděla, že zrovna svítá. Celá okolní příroda se probouzí. Protáhla si své ztuhlé svaly a dokonce si i zívla. Podívala se do kmene stromů, kde bylo úhledné složené oblečení, které našla. Nepamatuje si, že by ho skládala. Neměla jak ho poskládat, když se nacházela ve své koňské podobě.

Tak kdo to byl?

Od ranní rosy ji už pomalu, ale jistě mrzly nohy, tak se rychle pustila do převlékání. Natáhla na sebe hnědé kožené kalhoty, které si šňůrkou stáhla, tak aby z jejího tenkého pasu nespadly. Přes hlavu si natáhla bílou košili, kterou si u krku zavázala, aby nebylo vidět něco, co se nesluší na mladou dámu a navíc ještě princeznu. A následně vplula do černých kožených bot. Za krátký čas cítila, jak jí oděv zahřívá, ale nebylo ji zcela teplo. V kmeni byl ještě jeden kus oblečení. Huňatý plášť krále Harolda. Natáhla se pro něj a přehodila si ho přes ramena. Oba konce sepnula stříbrnou sponou, aby ji držel na ramenou. Přitiskla si ho více k tělu, aby získala více tepla. Cítila teplo, ale i omamnou vůni, které z něj sálala. Úplně omamovala její smysly, ale i hned se vzpamatovala.

„Kailin!" zakřičela z plných plic do prázdného lesa. Ozvěna její hlas nesla hlouběji do lesa, až nakonec utichl. Netušila jestli ji slyší, ale byla odhodlaná svou přítelkyni najít. Vydala se lesem, aby našla to, co hledala.

♠

„Kde je tvá nádherná kobyla?" Zeptal se král Louis, který přicestoval ze svého království, aby navštívil svého dávného přítele a svého švagra.

„Joshepe? Kde je Dear?" Zeptal se kudrnatý král, který měl na hlavě zlatý kruh, který jasně znamenal, co je tento muž zač. Byl dnes celý oděný v hnědé kůži.

„Netuším, veličenstvo. Jakmile jste odešel, odebrala se do lesa. Myslel jsem si, že se vrátí, ale ona nikde."

„V pořádku." Usmál se vlídně na starého muže, který byl z celé této situace zoufalý.

„Takže dnes budeme lovit koně?" zašklebil se hnědovlasý král. Král Harold na to raději nijak nereagoval a vyhoupl se na bílého hřebce, který mu byl přichystán. Sám osobně si chtěl vyzkoušet jízdu na Dear. Nechápal proč, ale kdykoli se na toho podíval, cítil jako by to nebyl tak úplně kůň. Připadalo mu, jakoby mu ten kůň rozuměl. 

Nejeli jen oni dva, jelo s nimi asi šest mužů krále Harolda a dalších šest mužů krále Louise. Lovci s královskými ohaři a stopaři. Oba králové měli v ruce ty nejlepší kuše téhle doby. Těmito zbraněmi by dokázali skolit i medvěda.

„Chlapi! Kdo dnes uloví jelena, dostane ode mě měšec zlata!" Zakřičel z nenadání král Louis. Muži se začali radovat a rozběhli se do lesů. Během cesty se všichni dobře bavili a smáli se.

„Veličenstva! Máme stopu!" Králové ihned přivedli své koně do pohybu a vydali se směrem, kudy běželi ohaři. Jenže krále Harolda upoutalo něco jiného. Zvláštní třpyt, který ho lákal k sobě. Odpojil se od své družiny a vydal se za tím blyštivým předmětem. Jel dál, až se ocitl blízko útesu, ze kterého by mohl seskočit rovnou do velkého jezera, které odráželo sluneční paprsky. Rozhlédl se, jestli znovu uvidí ten neznámý třpytivý předmět, ale nic takového neviděl. Viděl, ale něco jiného. Bílý králík s černými oušky, jak spokojeně přežvykuje trávu. Muži se vydali na stopu jelena a ani si neuvědomili, že s nimi král není. Nebude lehké ho ulovit, tak se král bude snažit přinést aspoň králíka. Zastavil koně a seskočil dolů. Opatrně se blížil ke své kořisti, aby mohl zamířit a následně vystřelit.

Elizabett procházela lesem a pozorně pozorovala všechno, co se byť jen pohnulo. Chtěla Kailin najít, co nejdříve, potřebovala si s někým promluvit. S někžm, kdo jí bude rozumět. Blížila se k útesu, pod kterým se rozléhalo nádherné jezero, které úplně vybízelo k tomu, aby do něj skočila. Najednou uviděla, to co tak moc hledala. Kailin! Ale nebyla tu sama. Kailin spokojeně jedla svou snídani a ani netušila, že ji někdo sleduje. Elizabett neváhala ani chvíli. Opatrně přešla k bílému hřebci, který přežvykoval trávu u kmene stromu. Přešla k němu a lehce ho pohladila po hřívě. Na tmavě černém sedle viděla meč. Potichu ho vytáhla. Jak dlouho nedržela v ruce meč. Připadalo jí to jako věčnost. Jenže teď ho nepotřebovala. Odložila ho na zem a zvedla silnější větev ze země. Potichu jako myška našlapovala, aby nepřilákala pozornost. Rozčilovalo jí, že zrovna on chce zase dostat její přítelkyni. Poznala jeho husté kudrnaté vlasy a jeho svalnatou postavu. Už se natahoval po spoušti na kuši, aby vypálil šíp na svou kořist. V tom ho Elizabett silně udeřila větví do jeho hýždí. Nečekal to, rozhodně to nečekal. Příšerně se lekl a kuší pohnul tak, že se šíp zabodl do kmene stromů. Elizabett se rychle vrátila pro meč, který si odložila na zem. Král se rychle otočil, aby viděl, kdo si ho dovolil udeřit. Viděl ji. Stála tu opět a s mečem v ruce. Vypadal podle jejích rukou obrovský.

Král se pobaveně usmál a promasíroval si své hýždě.

„Au. Tohle nebylo zrovna milé shledání od posledně, že?"

„Nechtěla jsem být milá."

„Jsi stejně nepříjemná jako posledně." Zasmál se a udělal k ní krok blíž. Upevnila stisk okolo rukojeti meče a natáhla ho před sebe.

„Zahoď ten meč. Ještě si ublížíš." Zasmál se král, ale Elisabett ho jen nenávistně probodla pohledem. Dokáže ji vytočit jen pár větami.