Dark Horse

♠ 7.Díl - Zatracená kobyla ♠

Celou noc jsem nemohla spát. Cítila jsem se hrozně a zvláštně. Připadala jsem si jako v kleci. Nic tu nebylo. Jen holé stěny a hlavně mříž, která mě tu držela. Nejsem žádný zločinec, aby mě tu drželi. Jenže jsem kůň. Prokletí, které jsem si nezasloužila. Vždyť jsem nikdy neudělala nic hrozného, abych si to zasloužila. Myslím si, že ta víla si řeší pouze své problémy a nemůže pochopit, že je někdo krásnější a lepší než ona. Ahgr! Zblázním se tady!

Podle toho, že sem přes velké dveře, které byli otevřené, proniká světlo, bych usoudila, že už je ráno.

Já chci odsud pryč. A hned!

Začala jsem pobíhat sem a tam. Nevydržím tady ani minutu. Narážela jsem na stěny, na dveře a zadníma nohama narážela do dveří. Nechtěla jsem tu být hlavně proto, že nevím, co se mnou mají v plánu. Všude okolo mě byl slyšet nářek koní, kterým se asi nelíbilo mé chování, ale co mě oni zajímají. Intenzivněji jsem začala kopat do dveří a hle. Dveře tento nápor nevydrželi a z hlasitým prásknutím spadli na zem. Vítězství!

Postavila jsem se na zadní jako vítězné gesto. Vyběhla jsem ven a viděla v dálce lesy. Ano, má svoboda je blízko. Běžela jsem, když v tu chvíli jsem ucítila na krku zvláštní tlak. Ani jsem se ne na zdála a ležela jsem na zemi. Zmítala jsem se, protože se mi to nelíbilo. Najednou okolo mě bylo několik mužů.

Naštěstí jsem se dokázala postavit. Chtěla jsem běžet pryč, ale byli okolo mě v kruhu a já nechtěla nikomu ublížit. Stavila jsem se na zadní a snažila se je odehnat, ale nic nepomohlo. Pořád křičeli „houhou". Na koně to funguje, ale já nejsem kůň! Já jsem princezna, tak by se ke mně měli chovat.

„Co se tu děje?"

Ale, ale pán král se nám tu ukázal. Běhala jsem okolo nich pořád dokola. Proč mě sakra nechtějí pustit? Stalo se to, že král šel proti mně. Na poslední chvíli jsem zastavila a dívala se na něj. Vlasy měl rozcuchané a vousy a o něco delší. Vypadal jako by se před chvílí probudil.

„Ššš, neboj se. Neboj se." Pomalým krokem se ke mně přibližoval.

Co chce? Když byl těsně u mě, natáhl ruku a přiložil ji na mé čelo. Cítila jsem, jak se mi zadrhl dech v krku. Nikdy se mě nedotkl jiný muž, než můj otec. Byl to takový zvláštní pocit. Nikdy jsem tohle nezažila.

Když si všiml, že mu nic neudělám, tak přistoupil blíž. Dívala jsem se na něj, jako by to byl nějaký predátor a já jen čekám, kdy zaútočí.

„Máš hlad?"  Sáhl do kapsy na svém, dnes tmavě zeleném kabátu a vytáhl dvě jablka a mrkev. Jako na povel mi zakručelo v břiše. Mám hlad a nedokážete si představit jaký. Nikdy jsem takový hlad nezažila. Nastavil dlaň a já pomalu přiblížila svou pusu k jablku. Ale co když je to nějaký trik? Co když mě chtějí otrávit?

Odfrkla jsem si a o krok odstoupila.

„Ale no tak. Vím, že máš hlad. Jsou to jen obyčejná jablka. Dívej se."

Řekl a kousl si z jablka. Začal žvýkat a nakonec ho polknul. Pořád tu je, takže zřejmě otrávené nejsou. Natáhl svou paži víc, takže jablka byli blíže ke mně. Neovládla jsem své pohyby a už jsem hltala jablka. Jedno, potom druhé a i mrkev. Páni, to je dobrota. A já mám strašný hlad. Přistoupila jsem k němu blíž a bouchla ho do boku, odkud vytáhl jablka předtím. Slyšela jsem jeho hlasitý smích, ale já chtěla jen jablka a mrkve. Prosím.

Svým čumákem jsem hledala všude, ale už jsem nemohla nic najít. Prosím, já je chci.

„Chceš víc?"

Že se vůbec ptá.

„Pojď se mnou. Ve stájích je plný pytel."

Tak na co čeká? Postavila jsem se za něj a strčila do něj, aby si pohnul. Opět se hlasitě zasmál a s ním i ostatní muži tady. Jsou tu vůbec nějaké ženy? Jeho krok nebyl nijak rychlý a mně se to nelíbilo. Šla jsem za ním a strkala ho, aby šel rychleji.

„No vždyť už jdu." Smál se, ale já myslela jen a jen na tu pochoutku, co mě tak láká.

Možná to tady nebude tak hrozné, jen ať už mě prosím nezavírají. Cítím se potom tak bezbranná. A ten pocit se mi nelíbí. Došli jsme do stájí a já byla strašně netrpělivá. Měl pravdu. Byl tu pytel plný jablek. Mňam.

♠

Páni kdo by řekl, že mi budou jablka tak chutnat. Víc už se do mě asi nevleze.

„Půjdeme ven. Musíš se proběhnout." Plácl mě po zadní části těla a já se na něj rychle otočil a zafuněla. Jen se usmál a šel hlouběji do stájí. Vrátil se a měl v ruce něco...uzdu. Jestli si myslí, že si tohle nechám nasadit, tak se musel zbláznit. Pokoušel se o to, ale já se nedala.

„Je to jen uzda." Zanaříkal. Připadalo mi to vtipné.

„Nemůžu uvěřit tomu, že se mi ten kůň směje." Otočil se na staršího muže, který se snažil skrýt svůj úsměv.

„Zatracená kobyla." Zamrmlal a já ho slyšela. Můj smích utichl a já se na něj škaredě podívala.  Otočila jsme se k východu ze stájí. Zvedla jsem hlavu, ocas a elegantně vyšla ze stájí. On mě následoval a nevěděl, co má čekat. Ts, já nejsem žádná kobyla. Jsem člověk. A kdybych mohla, tak to napíšu na nebe.

„Stejně urážlivá jako ona." Slyšela jsem ho za sebou.

„Strýčku Harry, Strýčku Harry!" slyšela jsem dívčí hlas a otočila se za ním.  Běžela k nám malá holčička v pomněnkových šatech a s květinovým věnečkem ve svých hnědých vláskách.

„Melanie." Usmál se. Roztáhl paže a malé děvčátko zvedl do vzduchu. Zatočil s ní a od ní se ozval jen veselý smích.

„Co se děje? A kde máš chůvu?"

„Nevím. Utekla jsem." Zachichotala se a já se musela usmát.

„Víš, že se to nedělá, že?"

„Ano, ale musím ti něco říct. Přijelo několik vojáků z cizí země. Chtějí s tebou mluvit. Chtěla jsem předběhnout nejvyššího rádce. Myslel si, že ještě spíš."

„Víš, jaký měli znak?"

„Koně."

Pane bože. To je znak našeho království.