Star-crossed Lovers (Joshifer Story CZ)

16.část

Aby jste nedivili. A nebo jste třeba šptaně pochopili kapitolu Je to důležité, tak budu přidávat pokaždé když něco napíšu, cože nebude tak často, jak jste zvyklí.

Ještě jednou raději zkontroluji hodiny tikající na stěně. Vrtá mi hlavou, jestli mám utéct nebo ne. Je tu určité riziko, že by mi mohl Nicholas ublížit, tak moc, že bych se nevrátila. Pořád nechápu kam se u něj poděla ta veškerá lidskost, mírumiluvnost.
Určitě je za tím něco víc. To nepochybně. Ale co?
To je otázka.
Automaticky se zvednu a popadnu svou mikinu. Z koupelny stále slyším zvuk sprchy.
"Promiň, Woody." Zašeptám a po špičkách se vytrácím pryč, aby něco nezaslechl.
Tiše za sebou dovřu dveře a už se dávám do běhu k výtahu.
Mohla bych po schodech, ale zas tolik pohybu se mi vykonávat nechce.
Čekám tedy než se otevřou dveře výtahu. Mezitím si oblékám mikinu, přes hlavu si přetáhnu kapucu, vytáhnu tmavé sluneční brýle a nasadím si je na nos.
Sice se mi pohled ma svět ihned ztmaví, ale to už není takový problém.
Když se konečně dostávám před hotel-a divím se sama sobě, jelikož v hale bylo takových lidí-, tak ihned vyrážím do prava. Je to nejdelší cesta, která vede k mému bytu. Který sdílím s Nicholasem.
Byt není tak daleko. To ne. Jen...se mi nechce zas tolik spěchat.
Nevím, jestli jsem na takové setkání připravená. Jestli je na to připravený Nicholas.
Pomaličku stoupám po schodech. Ještě pět schodů. Čtyři.
Klídek.
Tři.
Nebo se raději otoč a uteč!
Dva.
Ne, Jenn. Je čas. Ukončíš to.
Jeden.
Teď nebo nikdy.
Přejdu ke dveřím a zaťukám.
Nic se neděje. Třeba budu mít to štěstí a on není doma!
A nebo ne?
Zevnitř zaslechnu kroky.
Hlasitě polykám knedlík, který se mi udělal v krku.
Dveře se otevřou dokořán.
Stojí v nich Nicholas. V teplákách a tričko, které nosí na doma.
"Ale, Jenn, tebe bych tu nečekal." Usměje se.
"Ani bych se nevrátila, kdyby sis nestěžoval svému manažerovi! A oba víme, že pro Nicholáska udělal cokoliv, protože mu tvůj tatík platí velký prachy!" Dostanu ze sebe na jeden nádech.
"Ale i přesto ses vrátila." Stále se usmívá. "Až takhle moc ti na tom zakrslém ubožákovy záleží?"
"Není to ubožák! To ty jsi!"
Na tváři ucítím štiplavou bolest. Hlava se mi silou rány stáčí ke straně.
"Ne, Jenn. Jediný ubožák jsi tady ty. Oba to víme. Oba víme, že na to nemáš. Že všechno, co jsi dokázala máš díky mně. Že kdybych tu nebyl, tak jsi nic. Nula. Nicka."
"To není pravda!" Rozkřiknu se.
"Ale je!" Tentokrát útočí dlaní na mou druhou tvář. "A ty to víš!"
Z očí se mi vyhrnou slzy.
"Ne, ne, není to pravda." Couvnu o krok dozadu a přitom vrtím hlavou.
"Je to pravda, miláčku. Ty by jsi nic beze mě nedokázala. A už ani nedokážeš." Oběma dlaněmi se mi zapře do ramen. Zapomínám na schody za sebou. Dělám jeden chybný krok vzad a v tu chvíli ztrácím rovnováhu. Padám dozadu. Dělám několik kotoulů, několikrát se silně udeřuji do hlavy, slyším praskání kostí a pak upadám do bezbolestného spánku.