Try (Larry Stylinson∆)

11. kapitola

Harry POV

Co jsem to udělal? Proč bych něco takového udělal? Proč jsem zbyl člověka kterého mám rád?, kterého miluju? Chtěl jsem to odčinit ale nevím jak. Nevěděl jsem co dělat a tak jsem si dodal odvahu a vytočil Louisovo číslo.

"Louisi?" Řekl jsem a čekal až se ozve ale místo hlasu jsem slyšel jen tiché dýchání. Aspoň tam byl a snad i poslouchal. "Louis?", zkusil jsem to znova a když jsem ani potom nedostal žádnou odpověď začal jsem prostě mluvit. 

"Louisi..O-omlouvám se, nechtěl jsem udělat co jsem udělal. Chci aby si věděl, ž emi to nedělá radost, že to na mě prostě přijde začnu vidět červeně a nemůžu s tím prostě nic dělat. Trhá mi to srdce když vím že jsem ti takhle ublížil a vím že jsem tě zklamal a že už mě nespíš nechceš už nikdy vidět, ale...",popotáhl jsem a utřel si slzy, "miluju tě..."

Louis POV 

Miluju tě? On mě miluje? Proč by to říkal? Aby mi to dělal ještě těžší? 

Už jsem to déle nevydržel a Harry jsem mobil típnul. Nehodlal jsem mu odpovídat ze strachu že bych řekl něco špatně a zase ho naštval ale myslím že tím že jsem mu neodpověděl to je ještě horší. 

Nevěděl jsem co dělat a tak jsem rychle vyběhl nahoru a vletěl do koupelny, ikdyž doma nikdo nebyl zavřel jsem za sebou. Pevně jsem chytl umyvadlo a podíval se na sebe v zrcadle. Nebyl to pěknej pohled. Vlastně to bylo horší něž jsem čekal. Prstem jsem si přejel přes prasklý ret, k nateklému a fialovému oku a nějakým způsobem jsem se dostal k zápěstí mé levé ruky.

Pevně jsem ho ztiskl, a když jsem ho zase pustil, byly na něm vyděl bílé otisky mých prstů. Nevěděl jsem co dělat celé tělo se mi klepalo, ruce, nohy. Chtělo se mi brečet, řvát a nekontrolovaně brečet. Rychle jsem vyběhl z koupelny ven.

Zastavil jsem se, zhluboka dýchal a díval se na postel. Zadržel jsem dech, protože jsem měla strach, co za zvuky by ze mě mohly uniknout.

Nebudu brečet

Nebudu brečet.

Pomalu jsem se snesl na kolena, opřel si ruce o okraj postele a přejel jsem prsty po žlutých hvězdách, rozesetých po modrém podkladu prošívané deky. Zíral jsem na ně, dokud se mi přes uslzené oči nezačali rozmazávat.

Pevně jsem zavřel oči a zabořil hlavu do postele. Nabral jsem deku do hrsti, tělo se mi otřásalo vzlyky, které sem se v sobě snažil dusit, ale teď se divoce draly ven.  Prudce jsem se zvedl zavřískal a strhl deku z postele. Hodil jsem ji přes pokoj na zem.

Zaťal jsem prsty v pěst a horečně se rozhlížel na co ještě můžu zaútočit. Strhla jsem z postele polštáře a hodil je do zrcadla, na odraz kluka které už jsem nepoznával. Vděl jsem dojemně vzlykajícího cizince. Slabost jeho pláče mě štvala. 

Chytla jsem okraj prádelníku a prudce ho odstrčil. Vyrazil jsem ze sebe další výkřik, který jsem tak dlouho polykal. Když se skříňka svalila na zem, začala jsem zběsile vytahovat jednu zásuvku za druhou, vysypávajíc jejich obsah a kopala do něj. Vrhla jsem se na komínek krabic v rohu, popadl tu horní, ani jsem se nepodíval co v ní je a mrskl s ní proti stěně vší silou, kterou mi moje drobná sto šedesát dva centimetrů vysoká postava umožňovala.

"Nenávidím tě!" Zaječel jsem. Nenávidím, nenávidím, nenávidí!"

Házel jsem vším co mi přišlo pod ruku, vším, co jsem před sebou viděl. Když jsem otevřel pusu, pokaždé jsem cítil slanou chuť slz, které my stékaly po tváři. 

Najednou jsem cítil ruce s Liamovým tetováním, přidržel mě tak silně až mě znehybněl. Škubal jsem sebou, zmítal se,ječel, už to ani nebylo úmyslné, byla to reakce na jeho zásah. 

"Přestaň," vyzval mě klidně s pusou u mého ucha,ale nepouštěl mě. Slyšel jsem ho, ale předstíral jsem že ho nevnímám. Nebo že na něj kašlu. Dál jsem sebou házel v jeho sevření, jenže Liam mě jenom chytil ještě pevněji.

"Nešahej na mě!" Zakřičel jsem z plných plic a zaťal nehty do jeho kůže. Ani to sním nehnulo.

Copak někoho ti to připomíná? Harryho? Harry! Harry! Harry...! 

Stačilo aby se mi v hlavě ozval ten slabý hlásek, a hned jsem v jeho náruči ochabl. Sály mi ubývali, slzy houstly. Měl jsem pocit, že mě ten pláč pohltí. 

Jsem slabý. Nechám ho vyhrát.

Liam mě přestal svírat tak pevně a místo toho mi položil ruce na ramena. Otočil si mě tváří k sobě. Nedokázal jsem se na něj ani podívat. Poraženecky a vyčerpaně jsem se zhroutit na jeho hruď a nabral jeho košili do hrsti. Vzlykal jsem dál a tiskl se k němu. Položil mi dlaň zezadu na hlavu a sklonil se k mému uchu. 

"Louisi," zašeptal klidně, jako by se ho ta scéna vůbec nestala, "musíš na něj zapomenou."

Někde mezi vzlykly jsem řekl: "dobře máš pravdu" a dál už nevnímal, a spánek mě odnesl od všeho toho strachu, nenávisti a bolesti...

Nějak se pořád nemůžu dokopat k tomu abych psala častěji... :/ :(

Hope you like it, Curles