Prokletí měsíce

Kapitola XVIII. - Odhalení

„Jsi tu proto, že jsi byla zvolena osudem. To díky mě, jsi zde." zarazila jsem se s rukou na klice. Srdce se mi rozbušilo, když jsem se ohlédla na ženu.

„Díky vám?" vydechla jsem nevěřícně. Žena mě bez hnutí sledovala. „Jo, jasně. Možná jsem právě odhalila důvod toho, proč tu trčíte pod zámkem." ušklíbla jsem se a opět sáhla po klice.

„Nevěříš mi? A co říkáš na fakt, že v Seatownu není žádná realitní kancelář, která by ti nabídla ubytování či práci? Nebo sis toho snad dosud nepovšimla?"

Pohlédla jsem na ní. Žena klidně seděla ve svém tureckém sedu a hlavu měla otočenou mým směrem. Do jejích bílých očí jsem se však nedokázala podívat déle než na pár vteřin. Sklopila jsem pohled do země a přemýtala nad jejími slovy. Byla to pravda. První dny svého pobytu jsem se snažila vyhledat kancelář, která mi poskytla byt, ale žádnou jsem nenašla. Zavrhla jsem to s tím, že nejspíš nebyla pobočka ve městě, ale nyní, když to žena vytáhla jsem měla pocit, že je za tím daleko více.

„Co tím chcete říct?"

„Jen snad tolik, že to já ti poslala email." odvětila nevzrušeně.

„Vy?" zopakovala jsem nevěřícně. „Proč?"

„Jak jsem řekla," prohodila žena, „byla jsi vybrána osudem."

Mlčky jsem jí sledovala a uvažovala nad tím, ale poté jsem se zamračila.

„Vy jste mě přivedla do tohoto blázince záměrně?! Proč?! Měla jsem dobrou práci i plat! A za co jsem to vyměnila? Za neustálý zákaz pozdních vycházek, vraha, vlkodlaky, upíry a bůh ví co ještě!"

Žena mě klidně sledovala.

„Kdyby jsi ale byla tolik přesvědčena svým předchozím životem, nebyla bys zde." pronesla naprosto ledově klidným hlasem. Jako mávnutím kouzelného proutku ze mě má zlost vyprchala a jen jsem jí oněměle sledovala. Měla pravdu... „Je to tvůj osud býti zde. Přestaň s tím tedy bojovat." pokračovala. „Čím dříve to uděláš, tím dříve se budeš moci soustředit jen na to, co máš udělat."

„A to je co?" povytáhla jsem obočí.

„Poslouchat své instinkty." odpověděla. „Jsi médium. Právě na intuici nejvíce záleží." Mlčky jsem jí sledovala. Na jednu stranu jsem měla chuť se otočit a odejít z místnosti a nechat ty šílené řeči zde, ale na stranu druhou tu byla má zvědavost.

Přešla jsem tedy ke stolu a odtáhla si od něj jednu ze židlí, na kterou jsem se obkročmo posadila.

„Médium..." zamručela jsem, „to je myšleno to, že vidím ty... Banshee?"

„Nejen." přikývla. Obočí mi povyjelo nahoru.

„Co dalšího tedy by to tedy mělo být?"

Naklonila hlavu na stranu a opět se jí n atváři objevil ten děsivý úšklebek.

„Kdybych ti to řekla nyní Nalezená, nebylo by to překvapení, nemyslíš?"

„Překvapení? Ale já žádné nechci! Chci jen vědět co jsem a co za pošahané věci mám sama od sebe očekávat." zamručela jsem nesouhlasně.

„Některé věci prostě nejde uspěchat." pokrčila žena rameny. „Odpovědi přinese teprve čas."

„Skvělé... čas..." zamumlala jsem si nespokojeně pod nosem a pohledem uhnula k oknu.

„Co tě ještě tíží?" otázala se paní Mitchellová po delší době ticha a já cítila, jak na mě upírá svůj bílý pohled. Zvažovala jsem, zda bych neměla raději mlčet, ale přesto tu byla jedna věc, která mě nejvíce tížila.