Prokletí měsíce

Kapitola XVIII. - Odhalení

„Přišla jsem k tobě požádat..."

„O pomoc? Radu?" nadhodila žena a pousmála se. Její úsměv však působil děsivě a bílé oči tomu nedopomáhaly. „To chce přece každý, kdo vyhledá mou společnost, Nalezená." pronesla a měla jsem pocit, že z toho čišel cynismus. „Co bys chtěla vědět?" otázala se po chvíli smířlivějším tónem. V hlavě mi běželo snad tisíce otázek, ale nevěděla jsem na kterou se ptát dřív.

„Vy víte kdo je za těmi útoky?" hlesla jsem přeci jen nakonec. Ženě se na tváři objevil opět ten povědomý úšklebek.

„Samotné zlo." odvětila.

„Jak to myslíte?" zamračila jsem se nechápavě.

„Tak, jak to říkám Nalezená." odvětila nevzrušeně. „Ten, kdo ty hrůzné činy provádí náleží duší peklu. Setkáním s ním pro nikoho nedopadne dobře. Je ztracený a není návratu."

„Myslíte kvůli vraždám?" hlesla jsem opatrně. „Máme mu snad odepřít soud?" Na to se pokojem rozlehl temný smích ženy ze kterého tuhla krev v žilách.

„Jsi tak naivní Nalezená." zavrtěla nad tím hlavou, jako by to byl vtip roku. „Opravdu myslíš, že budeš mít příležitost vystavit vraha soudu? Jediný soud, kterého se všichni dočkáme je ten Boží."

Zachvěla jsem se.

„Smrt... to má tolik významů a vy neustále mluvíte v hádankách." zamručela jsem nesouhlasně, složila si ruce na hrudi a začala přecházet v zamyšlení po místnosti.

„Nezdají se ti snad mé rady dostatečné?" nadhodila žena bezbarvým hlasem.

„Jen bych si přála, aby byly více konkrétnější." utrousila jsem. „Nevím, zda si to uvědomujete, ale nacházíme se v krizovém okamžiku. Šerif lítá po městě a snaží se dopadnout toho, který ohrožuje životy obyvatel. Pokud zemře ještě jeden, tak..."

„Propukne válka." přerušila mě žena nevzrušeně. „V tom případě by se možná většina obyvatel měla přesunout zde." rozmáchla rukama kolem sebe. Její naprosto chladný hlas mě až udivil.

„To chcete říct, že se máme stáhnout? Do blázince?"

„Nic takového jsem neřekla." bránila se žena. „V případě nouze je však toto místo nejvíce chráněné. Především je to ale jeden z možných způsobů jednání. Zatímco jste tady, mohla jste dávno vykonat svou povinnost."

„Takže je to moje vina?" zamrkala jsem nevěřícně a odfrkla si. Nebyla jediná, kdo mi to už řekl. „A co mám jako dělat? Šerif mi nakázal nevycházet z vlastního bytu..."

„A přesto jste zde." prohodila. Zadívala jsem se na ní se známkou rozmrzelosti v očích.

„Samozřejmě! Protože se snažím pomoct!"

„Možná by jste se měla více soustředit sama na sebe, Nalezená. Někdy je objevení vlastního já mnohem lepší, než rady pomatené ženy."

„Objevení vlastního já?" zopakovala jsem a začala jsem vůbec litovat, že jsem do ústavu zavítala. Možná na konci naší rozpravy si rezervuji rovnou jeden z pokojů. „Já ale přece vím kdo jsem!" namítla jsem.

„Skutečně?"

„Jistě! Kiana Braxtonová, novinářka pracující nedávno pro New York Times, nyní pro noviny tohoto zapadákova, původem z Chicaga." zamračeně jsem jí chvíli sledovala, ale nakonec jsem si povzdychla. „Vždyť ani netuším, proč se vlastně snažím! O ničem z toho, co se tu děje stejně nemohu psát. Mohla bych se na to s čistým svědomím vykašlat..." zamručela jsem spíše poslední slova k sobě a vydala se ke dveřím se záměrem odejít, hlas ženy mě však překvapil.