"I don't know" (Larry)

2-Ty oči!

Louis

Jay:"Louisi vážně tam nechceš začít chodit? Terapeut by ti mohl pomoct. Nemůžeš se pořád utápět v depresích"zeptala se mě mamka a povzbudivě mě chytla za ruku. 

"Ne mami nechci tam chodit....a nemám žádné deprese jen....pořád si nemůžu vzpomenout na část mého života a ....... je to prostě těžké to je všechno" J:"Já vím broučku ale musíš být rád že jsi si vzpomněl alespoň na něco" 

"To ano ale....je toho málo co si pamatuju....většinou jsem si vzpomněl jen na pár lidi v mém životě, ale nepamatuju si nic z mého dětství prostě nic jako bych žádné neměl a to mě děsně deprimuje" povzdechl jsem si koukl se na hodinky 8:30 Sakra nestíhám!

"Moc rád si s tebou povídám mami ale už musím běžet do školy, nemůžu přijít poslední den školy pozdě" vstal jsem ze židle, na jeden nádech jsem vypil svůj pomerančový džus a dal mamce pusu na tvář "Ahoj mami" vystřelil jsem z kuchyně jako by mi za zadkem hořelo a začal jsem si obouvat své černé vansky. J:"Pa...mám tě ráda" zakřičela z kuchyně mamka a podle zvuku vody a skla třískajícího o sebe, bych řekl že po mě umývala nádobí. "Já tebe taky" křikl jsem na zpět a zabouchl za sebou hlavními dveřmi.

                          □■□

"Ahoj Loui" pozdravil mě můj kamarád Niall "Ahoj Ni..... kde je Liam?" zeptal jsem se když jsem se rozhlížel ale nikde jsem svého druhého kámoše neviděl. N:"Musel za ředitelem" "Co zase provedl?" zasmál jsem se N:"Vtipný....domlouvá se z ředitelem jestli by mohl příští rok vítat prváky" 

Jo náš Liam taťka, vždycky se o všechny stará a pak se divý že po něm pořád někdo něco chce. I na základní škole už od třetí třídy chodil se svým ,,týmem,, vítat prvňáčky. "Jak taky jinak...máš už něco vymyšleného na prázdniny?" zeptal jsem se ho když už jsme vcházeli do školy. N:"Jop...spát až do oběda...jíst...hrát na xboxu..jíst..sem tam zajít s váma ven aby mě rodiče nebuzerovali že pořád sedím doma..jíst...a nějaké ty přespávačky....no...... jo a ještě jedeme s rodinou do Irska za babičkou a dědou a ty?" musel jsem se nad jeho plánováním vážně zasmát, on by dokázal strávit prázdniny jen jídlem a hraním na xboxu.

"No já vlastně zatím ani nevím" pokrčil jsem rameny "Vymýšlím za pochodu" zasmál jsem se. 

Jako vždy jsme si sedli do zadní lavice, vždycky si spojíme dvě dohromady abychom mohli všichni tři sedět spolu. Divil jsem se, ale učitelům to nijak nevadilo......teda vlastně když chtěli abychom si sedli normálně, dělali jsme kraviny a vyrušovali jsme.... tak nám řekli ať si teda sedneme spolu ale ať jsme potichu.

"Ahoj daddy" pozdravil jsem  Liama když si k nám sedl a z Niallem jsme se začali smát. L:"Hahaha....fakt vtipný...no ale být váma tak se tak nesměju....řekl jsem ředitelovi že mi s tím pomůžete" vítězoslavně se usmál. "Co že si udělal?!" vyhrkli jsme s Niallem naráz. L:"Tak přece by jste mě v tom nenechali samotného ne?" N:"Jo nechali....jsme jen v druháku...všichni se nám jen vysmějí!" stěžoval si Niall.

L:"No tak se na to budete muset připravit" usmál se na nás, naštvaně jsem zabručel a opřel jsem se o opěradlo židle. L:"Ale notáááák klucí bude to sranda!" N:"Ne nebude i ti prváci se nám vysmějou!" L:"Nevysmějou...budou rádi že jim to tady někdo ukáže a oni nebudou muset bloudit....no tak si vzpomeňte jak jsme bloudili my, přišli jsme o dvacet minut pozdě než jsme konečně našli tu správnou třídu....jak by se nám téhdy hodilo aby nám to tu někdo ukázal!" 

N:"Bože...no dobře! Nemusí to být zase tak strašné" "Fakt díky Nialle....jestli nevíš" přiblížil jsem se "Máme být na něj naštvaní" zašeptal jsem, ale tak aby to slyšel i Liam, protože nemáme rádi když si někdo šeptá a ten třetí to neslyší. Takže vlastně šeptám zbytečně. Omg Tomlinsone tleskám tvé inteligenci!  N:"Víš že šeptáš zbytečně?" "Jop taky už mi to došlo...dík Nini" řekl jsem ironicky.

                          □■□

"Čaute kluci....ještě se pak nějak domluvíme a a někam zajdeme jo?" zeptal jsem se a všichni jsme se naráz obejmuli. NE! Není to divné že se kluci objímají!.....Teda aspoň ne pro nás, objímáme se skoro každou chvíli. Rozloučili jsme se a já se vydal směr můj domov.

Harry

"Jo mami, už mám všechno vybalené a uklizené!" Anne:"Nemusíš být hned mrzutý! Jen jsem se ptala!....Musím si zajít do obchodu chceš jet se mnou?" "Tak jo ale nepůjdu s tebou do obchodu chtěl bych se tady porozhlédnout" A:"Dobře tak se běž obléct a jdeme"  "Bože mluvíš se mnou jako by mi bylo šest! Vím že se mám obléct když někam jdu!" řekl jsem mrzutě. Vážně mě to přestává bavit furt mě buzeruje a připomíná mi věci které vím i bez ní! 

A:"Bože kdy už tě přejde ta puberta si furt mrzutý!" postěžovala si "To samé si říkám o tobě" zamumlal jsem tak aby mě neslyšela. Jo Harry to bylo fakt dospělé! pomyslel jsem si a šel si pro mikinu.

                         □■□

A:"Máš všechno?" hodil jsem na ní pohled aká ,,jako vážně mami?,,. Dneska mi vážně leze na nervy. Dal jsem ji pusu na tvář, protože jsem se cítil provinile že si o ní myslím takové věci. Je to moje máma a mám jí rád, neměl bych si o ni tohle myslet, ale vážně mě někdy vytáčí!

A:"Za co to bylo?" zeptala se s úsměvem. "Jen tak, protože tě mám rád...můžeme už jít?" snažil jsem se to zakecat a už si to šmaroval do auta. Za sebou jsem jen slyšel tiché Awww od mamky, nad tím jsem jen protočil očima a nasedl na místo spolujezdce.

                        □■□

A:"Tak já jdu tady do toho obchodu jo....kde se potom sejdeme?" "Hmmm asi až doma" A:"Ale..." "Neboj mami vím kudy se dostanu domů" přerušil jsem jí protože jsem tušil že řekne že ne že bych se mohl ztratit. Jako vážně mami? Je mi šestnáct a kdyby něco existuje takové malé zařízení zvané mobil a v ní taková aplikace, které se říká navigace! Rozčiloval jsem se v duchu. No radši jsem se s mamkou rozloučil a šel se tady trochu porozhlédnout.

                        □■□

Šel jsem po chodníku a chtěl zatočit za roh když v tom jsem se s někým srazil a oba jsme spadli na zem. "Au sakra koukej k..." zarazil jsem se když jsem se podíval na toho s kým jsem se srazil. Ty oči! To ne....to není možné to nemůže být on.

"Panebože omlouvám se, neviděl jsem tě"řekl ten kluk a... ten hlas! Trochu hlubší ale, ten bych poznal i kdybych byl hluchý! "T-to je v pohodě...ehm...můžu za to stejně tak jako ty" usmál jsem se a celého si ho prohlížel. To musí být on! Vím to! Ale přece by mě taky poznal nebo na mě už úplně zapomněl? Pořád jsem na něj zíral. Zvedl se a oprášil si zadek "Já...ukaž pomůžu ti" usmál se na mě a nastavil ruku. Ten úsměv! Tak teď to začíná být vážně dost děsivé! Párkrát jsem zamrkal a chytil se jeho ruky.

Postavil jsem se, teda s jeho pomocí. Byl asi o hlavu menší jak já, hnědé do rozcuchu upravené vlasy, oceánovo modré oči a ten jeho úsměv. Stoprocentně to musí být on! "Ehm...děje se něco?" odkašlal si když si všiml jak ho soustředěně pozoruju. "N-ne jen.....neviděli jsme se už někdy?" zkusil jsem se zeptat. "Ne....určitě ne...tebe bych si rozhodně pamatoval" krásně se na mě usmál a ....mrkl? "No nic rád jsem....se s tebou srazil ale už budu muset jít" usmál se. "Dobře ehm tak ahoj" pořád jsem na ně zíral. "Ahoj" usmál se naposled, obešel mě a už ho nebylo.

To přeci není možné, to nemůže být on, nemohl na mě zapomenout....slíbil mi to. 

Celou cestu domů jsem na něj myslel, na všechno, možná mu byl jen podobný.....dost podobný až je to děsivě nemožný. A on by si mě určitě pamatoval. Taky jsem ho neviděl už 10 let, může mi ho jen připomínat...

 Jeeeej konečně jsem to nějak sepsala :D a 1200 no...tleskám si :D Doufám že se líbí i když zatím tam nic moc není :D Prosíím komentáře co si o tom myslíte :3