Stopař

Chemie

 Zavírám oči. Přihrnu se k němu co nejvíce to jde. Rukama mu projíždím ve vlasech. Má je jemné a dlouhé. Do reality nás probudí zvonek. Odtáhnu se od něj. Kolem nás je pár lidí. Viděli to. Žádný úsměv, žádný výraz,  nic. Ani u něj, ani u mě. S kameným výrazem jdu na hodinu. Chápu, že něco takového ve 13-ti letech je normální, ale v soukromí. A my dva jsme se tam líbali tak, aby to viděla celá škola. Každopádně, moje myšlenky jsou svedenéna něco úplně jiného. Co si o tom mám myslet? Co to před tím říkal? Co s ním bylo. Choval se divně... Hodně divně. Začínám se kvůli tomu cítit dost rozpačitě. Proč jsem si po tom všem ten polibek tak užila? Proč jsem ho od sebe jednoduše neodstrčila? Proč jsem se k němu ještě víc přihrnula?

Na hodině chemie Jsem nebyla schopna vnímat ani slovo.