Stopař

Záchrana

Otevírá oči. Kolem je tma. Stále cítí pach plísně, takže přesně ví, kde je. Vstává, tápe kolem sebe. Nahmatá stěnu a sune sepodél ní. Musel usnout. V hlavě se mu rozsvěcejí vzpomínky, na ni a na to,co mu řekla. Podrukama cítí dveře. Otevírá je. Všude je stále neproniknutelná temnota.

Škrábavý zvuk. Dost hlasitý a hned vedle něj. Úlek. Srdce mu málem vynechá. Je úplně zborcený strachem. Znovu ho slyší, snad ještě blíž. Kam běžet? Kde se ukrýt?Panika. Srdce  mu buší a nitro se mu svírá. V ten nejpříšernější moment náhle odkudsi  slyší její hlas,jak křič. -Tady jsem! Tudy, pojď sem Haistophre, utíkej!-

Bezmyšlenkovitě s erozběhne za ní, vrážíc do stěn a zakopávající o jakési nástrahy na podlaze. Kus od sebe zahlédne světlo z jejího mobilu. Už je u ní a padá do její sladké náruče. Ruku v ruce utíkají temnotou,rozrážejí nějaké dveře a ocitají se na opuštěné,spoře osvětlené ulici. Nad hlavami jim září hvězdy a vlasy čechrá teplý vánek. Vracejí se k domovu. Nepouští její drobnou hladkou ruku. Je to dobrý pocit, jít vedle ní, naslouchat jejímu hlasitému dechu, sledovat koutkem oka lesklé prameny nazrzlých  vlasů rozprostřené po jejích holých krásných ramenou.

Cítí se s ní silnější a má pocit, že ona s ním také.

Cítí, že k sobě patří.

Neodmyslitelně.

Navždy.